-39-

3.8K 210 2
                                    

Ahoojte! Máme tu pátek a s ním i nový díl Lost : ) Jsem ráda, že jsem stihla přidat, protože to s tím zase bylo trochu špatný, ale to důležitější je, že jsem to stihla! :D Chtěla bych vám moc poděkovat za voty a koment k minulému dílu :) Dělá mi to hroznou radost. Zase bych byla ráda, kdybyste se vyjádřily k dílu do komentu, abych měla nějakou představu o tom, jak to vnímáte vy :D Nebudu to protahovat, užijte si díl. Další díl očekávejte příští pátek :)

-K-

„A kde jste se poznali?" zeptala jsem přátelsky.

Oba dva se na sebe podívali a usmáli se. Bože, vypadali tak přeslazeně a zároveň roztomile, že to splývalo do jednoho. Bylo na nich vidět, že jsou do sebe opravdu zamilovaní.

„My dva se vlastně známe už dlouho.." ujal se slova Liam, díval se při tom na nás.

„Jenže až teď jsme oba chtěli víc než jen kamarádství" dokončil svou myšlenku.

Oh, jak dojemné. Vím, že bych si z toho neměla dělat srandu a přát jim vztah, ale ta situace na mě dolehla divným způsobem a já pořádně nevěděla, jak se s tím vypořádat. Byla jsem opravdu vděčná za to, že jsem tam nestála sama, ale s Harrym.

Konejšivě jsem se na něho usmála.

„Uhm, my už budeme muset jít, protože.." zasekla jsem se. Proboha, nedomyslela jsem to.

„Protože ještě něco máme" doplnil mě Harry. Podívala jsem se na něho. Vypadal naprosto klidně. Vypadala jsem taky tak?

„Ať vám to dlouho vydrží, mějte se" dořekla jsem s pohledem na Liama. Vypadal šťastně. Přála jsem mu to?

„Ráda jsem vás poznala" ozvala se Mia, když jsme byli na odchodu.

„My tebe taky" usmála jsem se na ni, přičemž mě Harry od nich vedl pryč.

„Bože, to bylo tak falešné" řekla jsem, když už jsem si byla jistá, že nás nemohou slyšet.

„A trapné" doplnila jsem to.

„Ty žárlíš" řekl s naprosto klidnou tváří. Podívala jsem se na něj a zastavila se. Tím jsem zastavila i jeho, protože jsme se drželi za ruce.

„Co? Nežárlím" zavrtěla jsem hlavou a přitom se mu dívala do očí. Klidně bych se do nich mohla koukat celý den.

Naklonil hlavu na stranu, podíval se na mě přesvědčovacím pohledem a přiblížil se ke mně. Jeho pravá dlaň vystřelila k mé tváři. Svou rukou jsem si jeho ruku přidržela u tváře, obličej mu do ní položila a zavřela oči. Užívala jsem si jeho dotyk jak na tváři, tak na ruce.

Ucítila jsem, jak se o moje rty lehce otřel těmi jeho a přitom otevřela oči. Byl tak blízko, že se naše nosy skoro dotýkaly. Upřeně jsem se mu dívala do očí a spojila naše rty v polibek. Ve vášnivý a procítěný polibek.

„Žárlíš" řekl, když se ode mě odtáhl.

„Proč kazíš tak pěknou chvíli?" vyčítavě jsem se na něho podívala a hned poté se zasmála. Pousmál se.

„Nežárlím, jen mi to prostě přišlo divné" řekla jsem po menší odmlce.

„Tobě se to nezdálo divné po té.. ehm, věci?" zeptala jsem se.

„Nebylo to nic velkýho. A navíc já už se přes to dávno přenesl. Myslím, že Liam taky. Jedinej člověk, kterej to ještě řeší, jsi ty" řekl a propletl se mnou prsty.

Chvíli jsem se zamyslela a pak řekla:

„Asi ano" a dala nás do pohybu.

To, co řekl, byla naprostá pravda. Možná jsem to v hloubi duši věděla, jen jsem potřebovala, aby to někdo řekl nahlas, ale až teď jsem si to plně uvědomila. Koneckonců jsme spolu s Harrym stejně skončili, takže to až taková lež nebyla. Kdo by si v té době pomyslel, že to takhle dopadne? Já rozhodně ne. A jestli to měl Harry celou dobu v úmyslu? Kdo ví. Ještě není správný čas na to, abych se ho na to zeptala. A navzdory tomu ani nevím, jestli bych to chtěla vědět. Jsem šťastná a spokojená za náš vztah takový, jaký je.

Z mého přemýšlení mě vyrušilo vyzvánění Harryho mobilu. Pustil mi ruku, vytáhl z kapsy telefon a vzal to.

„Čau" pozdravil dotyčného do telefonu. Ani nevím, kdo mu volal. Zatímco volal, jsme stále postupovali dál k našemu baráku.

„Cože? Proč jsi to kurva udělal?" mluvil do telefonu. Obličej se mu zkřivil do naštvaného výrazu.

„Víš, co jsi kurva způsobil? Uvědomuješ si to?" zvýšil hlas. Očividně byl hodně rozčilený. Ale co ho rozčílilo?

„To je v hajzlu" zamumlal si pro sebe. Viděla jsem, jak svou druhou ruku zaťal v pěst.

„Nic nedělej, jsem tam za pět minut" procedil skrz zuby a vztekle típl mobil.

„Co se stalo?" zeptala jsem se.

Otočil se směrem ke mně. Mohla jsem vidět vrásku mezi obočími z toho, jak byl naštvaný. Přiblížil se ke mně a najednou byl ten výraz pryč. Tvářil se normálně, jako by se nic nestalo. Jak je to možné?

„Je to jen nepříjemnost, kterou musím vyřešit" pohladil mě po tváři. Jako by mě chtěl ukonejšit. Fascinovalo mě, jak uměl měnit nálady a výrazy v obličeji. Prostě z vteřiny na vteřinu. Neuvěřitelné.

„Musím jít" řekl a naklonil se k mému obličeji, aby mě mohl políbit.

„Promiň" řekl, když se odtáhl. Otočil se a kráčel ke svému autu. Ani jsem si nevšimla, že už jsme u našeho baráku.

Co to mělo znamenat?     



Lost [H.S.] CZWhere stories live. Discover now