Lost [H.S.] CZ

-8-

Ahoj! Snažila jsem se přidat co nejdřív, takže dnes už je nový díl. Chci se vám omluvit, že nebudu přidávat často, ale nemám tolik času. Doufám, že vás to od čtení neodradí.

Dneska přidám Eathana a příště nejspíš Jess :)

Snad se díl bude líbit! :)

Vote nebo Comment :)

Díkyy :)

-K-

Zastavil se pár metrů ode mě a zíral na mě tak, jak já na něho. Asi po třech vteřinách přistoupil blíž a naše těla byla od sebe maximálně půl metru.

Chvíli jsme oba mlčeli. Jen jsme si hluboce koukali do očí. Z jeho očí jsem nebyla schopná vyčíst absolutně nic. Neměla jsem tušení, jak na tom je a co si o tom celém myslí. Nechtěla jsem začít mluvit jako první, protože jsem se bála, že bych to svými slovy zkazila ještě víc než to je. Nezbývalo mi nic jiného, než počkat, co řekne a na to potom zareagovat.

„Lotty..“ začal. Svůj pohled zaměřil na jeho boty. Začal líp, než jsem čekala.

„Přemýšlel jsem o tom a.. vlastně nemám právo se na tebe zlobit nebo být naštvaný.. Měl jsem s možností, že bys mě mohla odmítnout, počítat už od začátku.. Vlastně jsem to mohl tušit, když jsem to na tebe takhle vyvalil“ přesměroval svůj pohled zpátky na mě.

„A taky se omlouvám, že jsem se choval tak hrubě“ sledovala jsem ho a měla jsem pocit, jako bych se měla každou chvílí rozbrečet.

„Ne, máš na to právo. Neměla jsem tě odmítnout takovým způsobem. Moc mě to mrzí, Liame“ můj proslov nebyl tak obsáhlý jako ten Liamův, ale já nenacházela ty správná slova.

Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak bych mu měla říct, že bych s ním vlastně chtěla mít něco víc. Ale i kdybych se snažila sebe víc, vždycky by to vyznělo tak, že bych vypadala jako úplná husa. Což jsem vážně nechtěla. Snažila jsem se to zformulovat všemi možnými způsoby, ale všechny stály za nic. Možná bych tomu měla dát víc času.

Cítila jsem, jak se mi do očí začaly hrnout slzy. To nebylo dobré. Zaměřila jsem svůj pohled na stěnu a snažila se slzy zahnat pryč.

„Neplač přece“ řekl a pohladil mě po tváři.

Otočila jsem se k němu a pousmála se, abych opravdu nezačala brečet.

„Moc bych si přál, aby bylo mezi náma všechno v pořádku“ sundal svou ruku z mé tváře a dodal „Nemohli bychom být zase přáteli?“ nervózně se díval jinam.

„Nikdy jsme jimi nepřestali být“ pokusila jsem se o úsměv a jemně ho objala.

„Omlouvám se“ řekla jsem v objetí. Neudržela jsem se a vzlykla jsem.

„Neplač. Všechno bude dobré“ přitiskl si mě víc k sobě a já se po chvíli odtáhla.

V té chvíli jsem si uvědomila, že jsme vlastně na chodbě ve škole. Utřela jsem si slzu a usmála se na Liama. Možná jsem reagovala až moc přecitlivěle, ale bylo mi to jedno.

„Jsem rád, že jsme to vyřešili“

„To já taky“ podívala jsem se na hodinky a zjistila, že mi za chvíli začíná přednáška.

„Už budu muset jít“ usmála jsem se.

„Dobře. Měj se“ s těmito slovy odešel a já udělala to samé.

Opravdu jsem si moc přála, aby to mezi námi mohlo být jako před tím. Ale silně pochybuju, že bude. Není možné, aby se to dalo zapomenout. V našem přátelském vztahu to bude navždy viset ve vzduchu. Už nebude možné bavit se s ním jako před tím. Liam to bude cítit naprosto stejně. 

Je to jako z filmu. Vždycky jsem si říkala, že to nemůže být tak těžké, nechat to být a chovat se jakoby se nic nestalo. Říkala jsem si, že ta dívka ve filmu je psychicky narušená, když z toho má takové komplexy. Jenže když se mi to teď stalo taky a navíc doopravdy, bylo to úplně stejné jako ve filmu. Mám ty samé komplexy jako ty dívky z filmů. Nedá se to nijak překročit nebo se tomu nějak vyhnout. Je to chyba, za kterou budeme platit napořád.

*

Hned, co jsem se viděla s Jess, jsem ji všechno řekla. Byla naprosto unešená, že to vzal takhle. Opravdu to vzal až moc dobře. Vůbec jsem to nečekala.

I když jsem chtěla s Liamem něco víc, nechala jsem to prozatím být. S Jess jsme se na tom shodly. Stačilo, že jsem si sama sobě připadala jako nevděčná husa, co neví, co chce. Už za to jsem se cítila špatně.

*

„Nechceš něco podniknout?“ zeptala se Jess, když jsem se po škole chystala k odchodu domů.

„Myslím, že to dneska budu muset rozdýchat“

„Dobře“ řekla a objala mě.

„Mám za tebe radost“ zasmála se v objetí.

„Já mám taky radost, ale ještě mi to pořádně ani nedošlo“ přitiskla jsem si ji ještě víc k sobě a potom jsem dodala „Nevím, jestli to bude jako dřív“ řekla jsem.

„Nebude to jako dřív, ale musíš myslet pozitivně. Lepší něco než nic“ mrkla na mě. Uviděly jsme Eathana, jak přichází k nám. Jakmile si ho Jess všimla, tak se jí rozzářily oči.  

„Běž za ním“ řekla jsem povzbudivě.

„Zavolám ti. Ahoj“ s úsměvem odešla.

Vydala jsem se domů. Každou chvíli jsem se otáčela, jestli za mnou náhodou nejde Liam.

*

Doma byla jen Amber. Předpokládám, že tu s ní byl i Harry. Měl tu totiž boty. Zula jsem si ty své a šla jsem do svého pokoje. Tašku jsem hodila do rohu pokoje a rozhodla se, že by se mi hodila sprcha.

Zajímalo mě, jak se k tomu bude stavět Liam. Řekne to Eathanovi? Nebo už mu to řekl? Jistě, že mu to řekne, je to jeho nejlepší kamarád. A shodou okolností jsem já nejlepší kamarádka jeho holky. Takže se to jistě dozví.

Vlezla jsem si do sprchy a uvolněně jsem o všem přemýšlela. 

Když jsem si začínala uvědomovat, jak se to všechno vyvrbilo, zjistila jsem, že Liam hodil všechnu vinu na sebe, což se mi nelíbilo. Není to jenom jeho vina, mám na tom taky svůj podíl. Jenže k čemu mi to je, když si tak podstatný věci uvědomím, až když už je pozdě?

 Už tu věc nechci dál řešit nebo ji vůbec vytahovat.

 *

Vylezla jsem ze zapařené koupelny a šla směrem k mému pokoji. Ve dveřích pokoje Amber se objevil Harry a hned za ním Amber.

„Ahoj Charlotte“ usmál se Harry.

„Ahoj Harry“ pozdravila jsem.

Amber mi místo pozdravu věnovala chladný pohled. Věděla jsem stoprocentně proč mi ho věnovala. Vadilo jí, že mi Harry věnoval pozornost a že na mě vůbec promluvil. Jaká drzost od něho.