Lost [H.S.] CZ

-26-

Ahooj, možná se divíte, proč přidávám, když je čtvrtek, ale zítřek mám plně nabitý, takže bych nestihla přidat, no a přijde mi to zbytečný nepřidat, když už část mám, takže přidávám dnes :3 Tím pádem bude další díl až příští pátek :) 

Díky za vše, jste nejlepší :3 

-K- 

*

S Harrym jsme po téhle nepříjemné scéně co nejrychleji odjeli z našeho domu a zamířili do bratrstva, kde jsme byli jen krátce, protože jsme potom jeli na oběd. Protože mě tížilo svědomí a já si nutně potřebovala promluvit s Amber, tak mě Harry po obědě odvezl domů, i když byl proti tomu. Sám poté odjel do bratrstva s tím, že večer přespím v bratrstvu.

Protože bylo doma odemčeno, předpokládala jsem, že tu někdo je. Doufala jsem, že to je Amber, abych si s ní mohla promluvit. Zavřela jsem za sebou a zula si boty. Prošla jsem obývákem a kuchyní, ve kterých nikdo nebyl, a proto jsem zamířila rovnou k pokoji Amber.

Před jejími dveřmi jsem se zastavila a promyslela si, co bych jí asi měla říct. Problém byl v tom, že jsem vlastně nevěděla, co bych jí měla říct. Měla bych se jí omluvit? Nebo snad na ní řvát, protože mě nazvala mrchou? Je vůbec dobrý nápad si s ní promluvit? Nezhorší to ještě více situaci, která už je takhle dost hrozná?

Rychle jsem zaklepala, aby mě nezaválcovaly otázky tohoto typu. Vešla jsem a rozhlédla se po pokoji. Nebyla tu. Povzdechla jsem si a zavřela dveře.

Je to snad nějaké znamení, že by ten rozhovor byl špatný nápad? Že by se to ještě zhoršilo? Bože, začínala jsem být paranoidní. Přerůstalo mi to celé přes hlavu.

Z mých myšlenek mě vyrušily tlumené hlasy a holčičí smích vycházející z Dylanova pokoje. Opatrně jsem se přiblížila k jeho dveřím a přiložila si k nim ucho. Musela jsem se pousmát sama nad sebou. Připadala jsem si sama sobě směšná.

Zajímalo mě, jak to mezi Dylanem a Abby je. Podle toho, co jsem slyšela, i když jsem jim vůbec nerozuměla, to vypadalo, že jim to stále klape, což mě těšilo. Usmála jsem se, protože jsem za Dylana měla radost. Nechtěla jsem jim tam vtrhnout, protože se mi to nezdálo jako dobrý nápad, tak jsem odlepila ucho od dveří a zašla si do koupelny.

Svlékla jsem si oblečení a zalezla si do sprchy. Pustila jsem na sebe teplou vodu a uvolnila se pod jejím proudem.

Tak zoufale jsem potřebovala tu situaci s Amber vyřešit. Klidně bych Amber nechala, aby si na mě vylila zlost a řvala na mě jen proto, abych věděla, na čem jsem. V hlavě se mi promítaly všechny možné scénáře a já se snažila s nimi smířit. Musela jsem být připravená na všechno. Tolik mě unavovalo o tom přemýšlet, chtěla jsem to už mít za sebou.

Když jsem vylezla ze sprchy, zabalila jsem se do ručníku, a stejně tak moje vlasy. Vyšla jsem z koupelny přímo do svého pokoje, abych se mohla převléknout. Na sebe jsem si vzala obyčejné úzké rifle s puntíkovaným trikem, přes které jsem si vzala mikinu přes hlavu. Potom jsem si vysušila vlasy a lehce si nanesla malou vrstvu řasenky. Prohlédla jsem se v zrcadle a vzala si mobil do ruky, abych mohla napsat Harrymu.

Amber nebyla doma, vyřeším to jindy. Za chvíli vyrazím. Lott

Když jsem to dopsala, odložila jsem mobil a sešla dolů do kuchyně. Nalévala jsem si pití, když vtom jsem zaslechla bouchnutí dveří. Amber?

Vyšla jsem z kuchyně, abych se přesvědčila, kdo to přišel. Měla jsem pravdu, Amber.

„Amber.. Musíme si promluvit“ mnula jsem si ruce, protože jsem byla nervózní. Moje srdce bušilo jako o závod.