Nenáviď mě!

4. kapitola - Dárek

Emma

„Quintone!...nech mě být, chci spát!"

Ospale jsem bručela do polštáře, když jsem slyšela Quintona mňoukat u mého ucha.  Ohnala jsem se rukou po chlupaté kouli za mým uchem. Quinton jako vždy zasyčel a seskočil z postele pryč. Užívala jsem si měkkosti mého polštáře do doby než něco vyskočilo nahoru na postel a mňoukání nezačalo znovu, hned u mého obličeje. Byl to otravnej kocour.....

„Už vstávám, vstávám.....ty otravnej kocoure!"

Odkopla jsem peřinu stranou a přitom skončil i Quinton pod peřinou. V polospánku jsem se ve svém pyžamu doklopýtala do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a konečně byla vzhůru....i když, ne tak docela.  Několikrát jsem přejela kartáčem přes vlasy, svázala je do culíku a vyšla z koupelny. První pohled, který byl, že se Quinton rozvaloval uprostřed mojí obrovské postele. Hodila jsem po něm podrážděný pohled.

„Myslíš, že už je vzhůru, Greto?....nechci jí budit."

Zírala jsem na dveře do svého pokoje. To musel být táta. Shlédla jsem dolů na svoje pyžamo, dlouhé kalhoty a tílko. Je tohle ideální kombinace k setkání s tátou po čtyřech letech?... Nakonec jsem usoudila, že nemá cenu se převlékat, teda až na podprsenku.  Vyměnila jsem tílko od pyžama za jiné a nakoukla opatrně za dveře. Nic. Prázdná chodba. Naboso jsem přešla přes chodbu k zábradlí. Quinton za mnou nešel, v klubíčku si hověl v posteli. Línej kocour....

„ Uvědomuješ si to, Greto?....čtyři roky, čtyři roky jsem čekal, kdy se vrátí a je tady. No, tak, jak vypadá, nebo aspoň něco mi řekni."

Zadržovala jsem smích, nad tátovým snažením. Ani za milion let by z naší Grety informace nedostal. A ještě lepší byla vzpomínka na staré časy. Proseděla jsem tady na chodbě hodiny a odposlouchávala dění v kuchyni a jídelně.

„Už jsem vám to říkala. Jděte za ní nahoru."

„Greto, no tak, snad si nemyslíte, že vzbudím svojí dceru zrovna teď."

Už mě nebavilo poslouchat. Sbíhala jsem schody po dvou, dokud jsem nebyla v kuchyni a ve dveřích se zastavila. No, páni....  Připadalo mi, jakoby uplynula mnohem delší doba než čtyři roky. Tátovi blond vlasy byli kratší. Kdybych nevěděla, že už jsem teď o dost vyšší než, když mi bylo třináct, řekla bych i menší. Na sobě měl bílou vestu a kalhoty. Stály ke mně zády, spolu s Gretou.

„Greto...naposledy, já vám zvýším plat, když......"

„Ahoj, tati!"

táta se blesku rychle otočil s otevřenou náručí. Neváhala jsem a vběhla do ní. Teplé paže se mi omotaly kolem ramen. Nos jsem zabořila do tátova obleku. Kolínská a pneumatiky....Neuvědomovala jsem si, jak moc mi tohle chybělo. Pustila jsem tátu a on pustil mě. Odtáhl mě od sebe, ale jen na dosah rukou. Přejel mě pohledem od hlavy k patě, než mně zase vtáhl do objetí.

„Nemůžu uvěřit, že jsem tě nechal bez mužského doprovodu, tak dlouho, Beruško."

Ze zvyku jsem zakroutila očima, ale nedokázala zadržet úsměv šířící se mi na rty. Na tátovi začínaly být vidět první jemné vrásky kolem očí. Stále měl ale vzhled nějakého staršího mládence. Prohlížela jsem si tátovu tvář. Nešlo se neusmívat.

„Mně se pochvaly, jak jsem stále v kondici nedostane.....cítím se uražený."

Můj otec měl velmi citlivé ego. Natáhla jsem se znovu k němu a dala mu pusu na tvář.