Nenáviď mě!

37.kapitola (Emma)

Tak dnešní kapitolka je jen od Emmy :) Snad to nevadí ;) Mimochodem nahoře v médiích je přiložen obrázek. Myslíte, že by takhle mohla vypadat Emma? :)

Emma

„Hodláš se mnou vůbec mluvit?"

Jeho stupidní záda. To je to jediné na co se dívám už deset minut. Nejdříve za ním jedu na motorce přes půlku města aby nás zavezl zpět do motelu, kde jsem měla spát a teď za ním šlapu úhlednou cestičku, jako nějaký stín. Měla jsem po krk toho, že mi nechce odpovědět a taky to, že mne naprosto ignoruje.

„Hej, haló....cos tím myslel?"

V mojí hlavě se pořád přehrávala jeho odpověď. „To znamená, že teď spíš u nás." Co bych si pod tímhle měla představit? Ryan si tím asi nedělal moc starostí, zvládl mě ignorovat po celou cestu až sem. Jakmile moje nohy překročily práh známých dveří rozezněl se halou vysoký pisklavý hlas. Nebylo těžké uhodnout komu patří.

„Ach, a já už si myslela, že jste se někde ztratili!Dobré ráno, dopadlo překvapení podle plánu?"

Úsměv na tváři recepční by se nedal s ničím srovnávat. Pár očí ženy těkal na mojí tvář a poté na ryanovu. U mě ale naskočila obranná kolečka. Překvapení bylo rozhodně výborné, možná až moc... Ryan se zatvářil dost nechápavě a hodil po mně postranní pohled, který bych si přeložila jako: O čem k sakru mluví? Vlastně to bylo poprvé, co se otočil přímo na mě. Rády bych věděla, na co myslí, celou dobu, ale on si jen odkašlal a položil své lokty na pult u recepční.

„Rád bych zrušil pobyt. Přišli jsme si pro naše věci a odcházíme."

Prohlížela jsem si ryanův profil. Ta recepční na něm mohla oči nechat, ale on to nevnímal. Řekla bych, že byl více zaujat deskou na pultu. Vypadal dost unaveně. Jak dlouho asi nespal?... Začala jsem přemýšlet o naší cestě.Byla to dlouhá cesta,skoro bez zastávek a pokud celou noc zůstal vzhůru, tak musel být vystresovaný a vyčerpaný.Skousla jsem se uvnitř tváře. Znovu byl v mém žaludku ten stejný pocit, jak moc pitomě vypadám. Ryan má svůj život, život o kterém nic nevím a nepatřím do něj. Je vyčerpaný a já do něj neustále hučím. Skvělá práce Emmo, fakt skvělá... Při mých vnitřních úvahách došla recepční s Ryanem k nějakému závěru, protože další, co pamatuju je ryanův hlas.

„Tak, jdeš?"

Ve zmatku jsem zamrkala ke schodům, kde už stál Ryan a opíral se o stěnu. Pozoroval mě. S mírným zaškobrtnutím o koberec se moje nohy vydaly jej následovat. Známá chodba s kobercem už nemohla být novinkou. Ryan vsunul klíč do zámku od pokoje číslo třináct, otevřel je a....pouštěl mě dovnitř?! Myslím, že má ústa byla pootevřená dost na to, aby to bylo zřetelné, ale vážně?...On mi drží dveře?! Musel si všimnout mého zírání a zvrátil hlavu dozadu. Tohle gesto bylo rozhodně vyčerpáním, zvlášť, když si vjel dlaní do vlasů.

„Hele, netvař se tak překvapeně. Předtím jsem ti ty dveře držel taky, pamatuješ?"

Tak na tyhle slova mi vylétlo obočí nahoru a zamračení bylo součástí toho výrazu. Můj ukazováček zamířil na Reedovu hruď.

„Tak to ne. Já si pamatuju pád na můj zadek."

Ještě teď mi to bylo dobře známo. Na ryanově tváři se vytvořil úšklebek a strčila bych ruku do ohně za to, že jeho oči zalétly, kam neměli, pak udělal krok dopředu a naklonil se o nepatrné centimetry ke mně. Odmítla jsem couvnout.

„No, tak tomu věř, protože já ti ty dveře milostivě držel, jenže ty sis toho přes svoje zírání, jako do výkladní skříně nemohla všinout, takže?..."