Nenáviď mě!

47.kapitola 1/3 - Závod s rudou královnou

Jelikož vás nechci umučit čtením :P Tak tu máte první kousek a možná by byl i zítra hned další, to uvidím podle toho, jak se mi bude chtít. Aby jste věděli, tak v médiích máte na přání vloženou ukázku představy Ryana xD Tak co holky, docela sedí ne? xD Hlavně neslintat! :D

Ryan

Moje matka milovala ten malý altán, který postavil otec na zahradě. Stejně tak jak ho má matka milovala jsem si já přál, abych jej mohl zničit. Bílé sloupky a nalakované dřevo společně se sametově bílým stolem a židlemi byl připomínkou na někoho, kdo byl minulostí. Pro měl byl ten člověk mrtvý. Mrtvý, sobecký a zbabělý.

„Ryane!"

Od sledování Mel a toho, jak společně s Emmou připravují stůl mě odtrhl hlas mé matky. Stála na zadní verandě a po jejím zavolání zmizela uvnitř. Znamenalo to jedno. Oklepal jsem si trávu z tepláků a vydal se do kuchyně. Smích se ze zahrady nesl až do domu. Postřehl jsem ho jak já, tak i matka. Skláněla se nad kuchyňskou linkou a energickými pohyby krájela zeleninu na tenké plátky. Jejím dnešním úborem byla jednoduchá halenka spolu s domácími tepláky. Na jejím hubeném těle byly znát stopy únavy. Už je to dlouho, co vypadala zdravě...

„Buď tak hodný Ryane a zamíchej salát. Stačí jemně, támhle na stole."

Opravdu stála na mramorové lince skleněná mísa se salátem. Neochotně jsem se postavil k míse a za pomocí tch dvou věcí na salát začal míchat. Zaujatě jsem pozoroval, jak se listy salátu nasekané zeleniny prolévají s dresinkem a kořením. Nebylo to něco, co bych jedl ale na Melanině jídelníčku byly věci jako tohle, včetně vitamínů pro její systém.

„Takže když máme chvíli čas osamotě, cokdybys mi řekl víc o našem hostu. Jaký byl vůbec váš výlet do města?"

Tušil jsem to. Uvnitř jsem zaúpěl. Výslech, obyčejný výslech mé matky. Mohl jsem to tušit, když se potutelně usmívala a krájela zeleninu, kterou pak jediným plynulým pohybem shrnula do mísy se salátem.

„Mami, musíme to vážně rozebírat?"

Žena za mnou by nemohla být mou matkou, pokud by se jan tak lehko vzdala. Prostě mojí otázku ignorovala.

„Je milá, líbí se mi... vlastně mě docela okouzlila a Mel je s ní taky spokojená. Studuje?"

Kdyby to bylo tak jednoduché nechal bych zemi aby mě pohltila. Nestávalo se často aby se má matka blíže zajímala o společnost. Faktem ale bylo, že u nás nikdo nebyl. Vůbec se mi nelíbil směr jejích otázek. Z okna kuchyně byl perfektní výhled na altán. Celý jsem se napnul, jakmile můj mozek zpracoval obrázek přede mnou. Mel seděla ve vozíku u stolu a Emma poklekla vedle ní. I zté vzdálenosti jsem mohl hádat, že Emma bojuje s přezkami a popruhy. Sakra... Mel se vždycky držela stranou, trvalo jí nejméně tři týdny, než si zvykla na nové ošetřovatele nebo cizí ruce, které by se k ní příbližily a přesto se právě teď smála a vypadalo to, že ty dvě o něčem vtipkují.

„Ryane posloucháš mě?"

Má matka držela moje rameno a mluvila dál, ale jen chvíli než zahlédla stejný obrázek. Vyšlo z ní jen překvapené „och", ale to už jsem setřásl její drobnou paži, obrátil se na patě a společně i s tou mísou salátu vyběhl z verandy. Překonal jsem svižnými kroky vzdálenost mezi altánem a domem ve chvíli, kdy Emma uvolnila poslední přezku přes Melaniin pas.

Emma

Um, fajn tohle jsem zvládla dobře... Podařilo se mi nějakým zázrakem rozepnout přezky, které Mel jistiy ve vozíku. Celou dobu jsem se jí snažila rozptýlit už od chvíle, co mě její matka poprosila prostřít stůl v zahradním altánu. Melanie se učí doma, miluje čtení a motocross, je velká fanynka všech závodů a nesnáší metalovou hudbu. Bavilo mě vyptávat se jí a dozvědět se víc o její osobě. Možná neviděla jak je hezká a zábavná. Byla chytrá a na její věk velice vyspělá. Měla jsem podezření, že to má, co dočinění s jejím postižením. Usmála jsem se do rozesmátého obličeje.