20.kapitola - Kočky jsou zlý

17.6K 902 67
                                    

Ryan

Tohle bylo nanejvýš divný.....Měl jsme zvláštní pocit, když jsme s Dantem vypadli odtud. Bylo to jistý. Nevěřil jsem jim. Ta bruneta ušla i když měla hlavní slovo. Ne, to spíš ty oči Emmy se za těmi jejími brýlemi divně leskly. Poznám, když na mě někdo šije boudu.

„Shodnem se na tom, že tohle bylo mimo chápání?"

Kopal jsem špičkama tenisek do štěrku přede mnou. Jedna věc byla, že Dante tohle bral jako přirozenou záležitost. Vůbec nebral v potaz, že mu jde o krk a může klidně skončit, když se těm holkám něco nebude líbit. Spíš rozmazlený princezně se to nebude líbit... Teď jsem mohl Dantemu odpovědět, protože jsme byli u našeho autobusu.

„Ty holky jsou divný. Viděl jsi to. Mně se to nezdá."

V autobuse jsme ze sebe shodil bundu. Chtělo to sprchu a to rychle. Já musím vyhrát první závod.... Přetáhnul jsme si triko přes hlavu a přešel k lednici. Vytáhl jsem naprosto perfektně vychlazenou láhev piva. Nestaral jsem se o Danteho. Zmizel ve svým pokoji okamžitě, co jsme přišli Začal jsem pracovat na svým plánu, už včera v noci.....nemám zrovna náladu čekat. Je jasný, že to nedá, ale proč si trochu nepomoct. Sednul jsem si na pohovku a překřížil si kotníky. Zadělával jsem si na problémy, to je naprosto jasný. Loket jsem si hodil přes oči. Chtěl jsem mlátit do věcí. Jediný na co jsem se měl soustředit měli být závody, závody, peníze a Mel, jenže teď musím dělat chůvu ještě panovačné Aaronově dceři. Autobusem se rozezněla skladba. Vystřelil jsem z pohovky a vřítil se do mého pokoje. Můj mobil vyřvával z mojí postele. Zvedl jsem ho. Na displeji jsem viděl Melaniinu fotku.

„Nazdar, Mel."

Z druhého konce telefonu jsem slyšel její smích. Bože, tak dlouho jsem jí neslyšel se smát....

„Ahoj, Ryane. Chtěla jsem ti zavolat. Viděla jsem to v televizi. Vážně teď bydlíš v jednom z těch autobusů?..."

Měla dobrou náladu, to jsem poznal. Vylezl jsem si na postel a deku hodil na zem. S telefonem u ramene jsem se opřel o čelo postele a poslouchal.

„Ty, můžeš zavolat kdykoliv. Mel. A jo Mel. Zrovna v tom autobusu jsem. Líbilo by se ti tu, Mel. Pošlu ti pak pár fotek."

I když to Mel nemohla vidět křenil jsem se jako idiot, když jsem pohledem přejížděl po zoufalým prostoru mojí ložnice.

„Já, vím...ale mamka říkala, že tě nemám rušit, když se připravuješ na závody."

Slyšel jsem přes telefon, že není moc nadšená. Mohl jsem si představit, jak nabručené zírá z jejího okna, nebo možná z verandy.

„Blbost, Mel. Řekni to i mámě. Volejte ve dne v noci, okey? Jak ses dneska měla?"

„Moc dobře ne. Máma se mnou byla v nemocnici. Zkoušeli mi nějaká vyšetření, a taky brali brali krev. Výsledky nám dají během týdne."

Oh, do prdele..to jsem přestřelil. Nevzpomínám si, že by o tom matka mluvila. Prudce jsem se posadil na posteli. Mobil jsem pevně stiskl. Nenáviděl jsem, když šla Mel na testy. Testy byly špatný. Došlo mi, že moc dlouho mlčím, ale krk jsem měla suchý.

„M-Mel?..a jsi v pohodě?"

Byl jsem vystrašený jak peklo. Měl bych tam být u ní. Měl bych být doma s ní a ty vteřiny ticha byly mučením.

„Jsem, Ryi. Není to poprvý, navíc jsem přemýšlela, že bych mohla po celým pokoji nalepit takový ty hvězdy, co svítěj ve tmě. Co ty, na to?"

Nenáviď mě!Kde žijí příběhy. Začni objevovat