Nenáviď mě!

42.kapitola 1/3 - Porucha

Předem se omlouvám, že tahle kapitola bude po třetinách na části, ale prosím buďte rádi aspoň za to málo :) Je to tak trošku složitý se do něčeho pustit, blíží se škola, takže...

Emma

Ne! To snad ne! Nemůže to být pravda! Nestartuje! Něco je špatně! ...Všechno bylo připraveno. Můj batoh sbalený, pokoj ve kterém jsem strávila noc v domě Reedových pečlivě sklizený a podařilo se mi vyklouznout s upřímným poděkováním pro ryanovu matku. Bohužel zrovna připravovala snídani, když jsem chtěla odejít. Zkoušela jsem několik nastartovat snad stokrát a zmocňovala se mě frustrace. Co bylo špatně?... Zkontrolovala jsem nádrž mezi prvními věcmi, ale všechno bylo v pořádku. Tak co?... Včera všechno fungovalo perfektně a přes noc stála motorka před domem. Nedávalo mi to žádný smysl. Vztekle mi helma vypadla z rukou na chodník. Díky bohu bylo ještě brzo ráno. Obcházela jsem stroj ze všech stran, ale nenašla žádné vady. Vada musela být uvnitř a toho jsem se obávala nejvíce. Já neměla nic, vůbec nic. Žádné pomůcky, nářadí. Oh, bože tohle nebylo fér. Moje brašna dopadla s dutým zvukem na chodník a já ještě jednou obcházela stroj ze všech stran. Nebyla vidět žádná vnější známka vady. Něco muselo být uvnitř. S několika výdechy a zklidněným tepánín v mém hrudníku jsem se z části neochotně vrátila k hlavním dveřím. Ryanova matka musela být stále v kuchyni. Bylo to trapné, ale lepší, než abych musela za Ryanem. Našlapovala jsem po podlaze a přitom se přibližovala ke kuchyni, odkud se linula hudba z rádia. Ryanova máma tancovala po kuchyni. Mohlo to vypadat poněkud vtipně, ale velmi se to podobalo Gretě. K mému překvapení si mě všimla.

„Och, Emmo! Děje se něco? Myslela jsem, že jsi odjela."

Pomalu jsem přikývla a cítila se nesvá. Nemluvě o tom, že toho pro mě už ryanova rodina udělala dost. Jsem potřebovala pomoct. Pozorovala jsem, jak se rynova máma pohybuje po kuchyni. Všechno měla po kontrolou. Na tváři měla unavený úsměv a malé vrásky jí rámovaly oči, ale vypadala...tak nějak šťastně.

„Ehmm zjistila jsem, že to nejde. Přes noc se mi něco stalo s motorkou. Nemůžu odjet, ale..."

Ani se mi nepodařilo dokončit větu, protože během okamžiku položila žena přede mnou svižně nůž a v očích měla otázky. Ruce si rychle otírala do utěrky.

„Co?! Jak je to možné? Myslíš, že ti někdo něco provedl? Myslela jsem, že Ryan dal i tvojí motorku do garáže! Jen, počkej tady...dojdu ho vzbudit."

Nazvěte mě šílenou, ale v tu chvíli m ito bylo jedno. V kratičkém okamžiku moje splašená mysl zareagovala a já se poněkud nepatřičně postavila ryanově mámě do cesty ve chvíli, kdy hodlala projít ke schodišti.

„Ne! To není třeba! Chci říct, že to zvládnu sama. Stačilo by mi jen pár běžných nástrojů. Napadlo mě, že byste mi je mohla půjčit."

Oči mi těkaly ze strany na stranu, jak ze mě pomalu panika opadala. Ryanova máma se skeptickým výrazem ustoupila od schodů. Možná se mi můj zoufalý a naléhavý tón hlasu vážně nezdál. S milým úsměvem mě nesměrovala chodbou.

„Jistě v tom případě jdi tudy. Na konci odboč doleva a najdeš tam schody hned vedle výtahu. Vedou dolů do garáže. Snad tam najdeš, co hledáš. Jen buď opatrná, já tam nechodím. Je to ryanovo místo."

No, dobře... Dřív, než bych mohla stačit položit jakékoliv jiné otázky vplula ryanova máma zpátky do kuchyně. Nechala mě tam a mně nezbylo nic jiného, než se rozpomenout na její instrukce. Zvykla jsem si na větší šířku chodeb a dveří. Bylo jasné, že to musí být kvůli invalidnímu vozíku, který ryanova sestra potřebuje. Neměla jsem šanci s ní mluvit kromě chvíle v nemocnici. Ryan jí ode mě dobře držel celou dobu, ne že by mi to vadilo. Fajn, soustřeď se. Bylo to rovně a pak doleva nebo doprava?... Před očima jsem zahlédla upátí schodiště hned vedle výtahu, který musel vést také dé garáže. Já zvolila způsob schodiště. Schody byly z tmavého dřeva. Točily se chodbou směrem dolů a já marně tápala po vypínači. Skvělý prostě úžasný. Poslepu se mi podařilo nahmatat dveře. Rozhodně to musela být garáž. V šeru se daly rozzenat krabice nahromaděné v policích. Byl cítít prach, olej možná benzín a guma. Prsty jsem nahmatala vypínač a celá místnost se osvětlila. Velká vrata od garáže byly přede mnou a já pomalu vstoupila dovnitř. Dveře se za mnou přivřely. Hrozně moc mi tohle připomínalo tátovu „pracovnu" a jeho oblíbené místo v jednom. V rohu se skrývala obyčejná sekačka na trávu spolu s věcmi n azahradu. Byla to klasická garáž, jen druhá polovina mohla vypadat jinak. Zaparkovaná motorka se vyjímala uprostřed. Musela být naleštěná. Světlo se odráželo od povrchu a zlaté linie ožívaly. S úsměvem jsem dlaní přejela po kresbě draka. Byla perfektní. Nadchlo mě, jak jsem byla na svojí práci pyšná a ještě víc mě zaujal stůl, který motorka zakrývala. Bingo... Bylo tam všechno, co jsem mohla potřebovat, abych povolila utažené vývody a zkontrolovala cokoliv uvnitř mojí motorky. S pitomým úsměvem jsem zírala na předměty a rázem ztuhla, když se ze schodů ozval hlas. Bylo to spíš zamručení, ale stín, který se nepochybně přibližoval mi nedla na výběr. Instinktivně jsem se skrčila za motorku a modlila se aby odešel. Neudělal to. Dveře se otevřely a bylo slyšet další zamumlání, kterému nebylo rozumět. Šouravé kroky mi napověděly, kde je a já jen nadávala svojí pitomosti. Co to se mnou bylo?... Bylo hloupé se skrývat a proto jsem se svýdechem postavila. Zvláštní, že v pravé ruce jsme svírala jeden ze šroubováků. Ryan strnul stejně jako já. Musel právě vylézt z postele, protože jeho jediným oblečením byly trenýrky a tričko. Zabijte mě... Stiskla jsem zuby k sobě. Další trapas. ve stejnou chvíli, kdy já chtěla říct něco ve smyslu. „Tvoje máma mi řekla, že si tu něco mohu půjčit", on obrátil celý moment k horšímu.

„Do prdele! Co tu děláš?!"

Ano, tohle pokazí hezký den. Zaručeně měl Ryan pěkný slovník po ranním probuzení a já měla, no nic jsem neměla, až teda na ten šroubovák v ruce. Tohle bude ještě hodně nepříjemné.

Jo, je to krátký já vím :( Ale, napsala jsem to až teď večer :( Snad najdu čas třeba ještě zítra, ale nemůžu nic zaručit, nebudu doma :/ 

PS: Změnila jsem název ze Sázka vs sláva na Nenáviď mě! Omlouvám se těm, co si na název zvykli xD Opravdu pardon a stejně tak i obálku. Můžete se  k ní vyjádřit, ale já jsem s ní spokojená a měnit už jí nebudu :)

PPS: Předem doufám, že i přes ty nové změny si zasloužím nějaké to votes nebo vaše názory ;)