Nenáviď mě!

55.kapitola - Je pryč.

Emma

V hlavě se mi promítaly desítky způsobů jak Owensovi ublížím. Už tak byly moje nervy pošramocené kvůli Reedovi a vidět svojí kamarádku se sbaleným kufrem a odvážet jí na letiště mi příliš nepomohlo. Nekomentovala jsem ani ryanovu jízdu. Držel se na hranici povolené rychlosti nemluvě o tom, že mu zbělaly klouby na rukou. Já i Ryan jsme byli ponořeni do svých myšlenek celou cestu do chvíle, než auto mírným smykem zastavilo na parkovišti. Vyskočila jsem z auta jako ze žhavých uhlíků a měla v plánu najít idiota jménem Dante Owens. Vážně jsem se těšila, až praštím do jeho obličeje.

„Emmo!"

Och ne, teď ne... Nazvěte to sobeckým chováním, ale můj otec se neobjevil v nejlepší chvíli. V jiné situaci bych byla šťastná, že ho vidím, ale teď se mi třásly ruce od adrenalinu a touhy do něčeho praštit, ne škrtnout, do někoho praštit. Aplikovala sem na sebe metody dechového cvičení a odříkávala tiché modlitby, aby se můj otec nevyptával. Smůla... Aaron Emmerson si to razil mílovými kroky našim směrem. Beze slov mě obalil do pomyslného bezpečí jeho paží a prohlédl mojí tvář. Asi tak jako když otec kontroluje dceru zda nemá zkřivený jediný vlas.

„Ahoj, tati."

Tvář mého otce se zamračila, jak jeho oči přeskakovaly ze mě na Ryana a pak taky na auto.

„Volali mi, že jste se vrátili už před hodinou a pak jste zase odjeli. Čekám na vysvětlení."

Dobře, uznávám. Jsem paličatá stejně jako můj otec. S Ryanem jsme si vyměnily zkoumavé pohledy a bylo mi jasné, že to budu já, kdo se ujme slova. Aspoň na chvíli bych mohla ulevit trochu vzteku, jen maličko. Dobré by taky bylo se zbavit téhle konverzace, protože já nechtěla dělat nic jiného, než překopat celé tohle místo abych Owense našla.

„To nebylo plánované, ale Suze potřebovala odvézt na letiště. Teď když dovolíš jdu nakopat zadek tvému závodníkovi."

Můj otec zaklel, což mě zastavilo v přímé cestě odtud. Nebylo to zrovna běžné.

„Varoval jsem ho. Beruško moc, mě to mrzí ale Suzannah především musela vědět, co dělá. Ryane, dostaň Danteho ke mně do kanceláře, až ho najdeš."

Vzepřela jsem tátovým slovům s lehkým odfrknutím.

„Tak to ne, chci s ním taky hodit řeč."

Oči mého otce a Ryana se na mě zaměřily. Dala bych i ruku do ohně, že Ryan vypadal pobaveně. Netrvalo to dlouho. Můj otec nasadil vážnou tvář tentokrát druhým směrem.

„Jsi připraven vrátit se na dráhu?"

Za na první pohled jednou otázkou toho bylo mnohem víc. Tichá otázka, zda je Ryan připravený, ale já věděla, že je. Včera mi víc, než dobře vysvětlil, co pro něj znamená ponořit se jen do závodění - terapie, chvilkové zapomnění. Proto ani nebylo překvapením, když se Ryan narovnal a jeho výraz byl nepřístupný a tvrdý jako kámen.

„Můžeš mě zapsat pro další závod, Aarone."

Očima jsem přímo visela na souboji dvou pohledů. Můj otec přikývl a lehce popadl mojí paži.

„Dobře, v nic jiného jsem nemyslel. Zmizte odtud, dost lidí se dívá našim směrem a já už tady nepotřebuju další drama. Emmo, potřeboval bych všechny papíry, co jsem ti dal. Večer pro ně pošlu Viktora, tak si mezitím odpočiň."

Konečně. Já i Ryan jsme se pohnuli v souhře a nebyly to jen naše kroky, co byly stejné. Celkem dobře se mi dařilo ignorovat i otravné pohledy a zkoumání zaměstnanců stejně jako Ryan, který odmávl každý pozdrav.