Nenáviď mě!

6. kapitola - Telefonát

Emma

To je takový kretén.....Nechtěla jsem dělat předčasné závěry a dát mu šanci, ale jak jsem zjistila Ryan Reed je jen namyšlenej, sebestřednej idiot. Drtila jsem nadávky mezi zuby. Ani mi nedošlo, že jsem držela ten zatracenej mobil... V tu chvíli se mi tak ulevilo, že neskončím před soudem za hodně těžký ublížení na zdraví jsem čekala aspoň obyčejný díky, nebo tak něco. Ale on se musel jít podívat na svojí motorku...motorku! Skoro se nemohl sám ani postavit, když o tom přemýšlím měla jsem ho nechat tvrdě spadnou na jeho zadek. Vůbec na mě nereagoval, když jsem se snažila zjistit jestli třeba nemá otřes mozku. Hlavní pro něj byla jeho motorka. Vzdala jsem to, prostě jsem se otočila na patě a chtěla odjet. Ten mobil mi prostě ze šoku v ruce zůstal a on měl ještě tu drzost mě snad strhnout ze sedla. .....„dej mi číslo tvé pojistky, účtu a ty ostatní kraviny a jsme si kvit...."......blbec.....K čemu by to bylo, že by táta zaplatil pravděpodobně odškodnění. Já jsem byla tak naštvaná,  měla jsem dávat víc pozor na cestu. Jela jsem na nejvyšší povolenou rychlost. Ke vstupní bráně jsem dojela brzy. Ještě, že jsem si aspoň do kapsy u džínů dala vstupní kartu. Vjela jsem za bránu a objela vilu až ke garáži. Snažila jsem se uklidnit. Poslední, co teď potřebuju je aby táta řešil mě a Ryana Reeda.  Garáž se začala sama automaticky otevírat a já už viděla tátu, který na mě čekal. Vjela jsem dovnitř a zastavila. Počítala jsem do pěti než jsem si sundala helmu a nasadila falešný úsměv.

„Tak, jaká byla projížďka?"

Nejhorší v mém životě....

„Bylo to skvělé, tati. Je dokonalá. Nikdo to neumí líp než ty."

Sundala jsem si boty, helmu položila k motorce a nechala si od táty dát pusu na čelo.

„Jsem rád, že se ti líbí. Opravdu jsi v pořádku?....vypadáš trochu rozmrzele."

Ani nevíš, jak...

„Jasně, je mi OK, jen stále nemůžu uvěřit, že jsem zpátky."

Táta mě vtáhnul do jeho medvědího objetí a já mu jej opětovala.

„Dobře, Beruško.....dej tomu čas. "

Beze slova jsem přikývla, ale silně jsem o tom pochybovala....to se nestane.  Odtáhla jsem se od táty a chtěla vyhladit vrásky, které měl na obličeji.

„Půjdu si znovu lehnout, stále si nemůžu zvyknout na ten časový posun....nevadí?"

„Samozřejmě, že ne......jen si odpočiň, Greta ti do pokoje přinese oběd. Já stejně musím na jednu důležitou schůzku s Carlosem, aby jsme vyřešili detaily ohledně nákladů na turné a organizaci."

„Jasně, chápu.....chlapské řeči. "

Dostala jsem ze sebe úsměv a šla pryč. Vyšla jsem po točitých schodech nahoru a tiše našlapovala po schodech nahoru do svého pokoje. Doufala jsem, že Greta mě neuslyší. Nedávala jsem pozor, už jsem zapomněla, které schody vržou a které ne. Sakra...

„Emmo?....Jaká byla projížďka?"

Nehnutě jsem stála uprostřed schodiště, když ze dveří kuchyně vyšla Greta, jak jinak než s Quintonem v náručí, který seskočil, když mě uviděl a začal se lísat u mých nohou.

„Je to takový cukroušek. Slyšel tě, když jsi přišla."

Chudák Greta. Quinton si jí omotal kolem pracky. Koukla jsem na Gretu. Sledovala kocoura u mých nohou a úplně se rozplývala. Zvedla jsem Quintona ze země a mířila do pokoje.