Nenáviď mě!

47.kapitola 2/3 - Závod s rudou královnou

Suzannah

Spokojeně jsem si opřela hlavu o chladnou stěnu. Konečně mi přestalo zvonit v uších a opadl můj strach z toho, že mi prasknou ušní bubínky. Hudba, která doplňovala atmosféru před závodem se pohybovala na hranici bezpečných decibelů. Prošla jsem. Chtělo se mi skákat radostí do vzduchu, jak můj mozek vstřebával jednoduchou skutečnost.

„Hej,Beauty jsi OK?"

Byl to Dante. Naše cesty sem se museli z bezpečnostních důvodů rozdělit. Nechtěla jsem být středem všeho toho hluku,světel, blesků, jekotu a celé té velké pozornosti.Ne, to byla jeho parketa. Nebyla to ani půlhodina, co jsme opustili bezpečí autobusu. Dante v černo-bílé kombinéze s logem Emmerson industries na zádech zatímco já v pohodlných džínách, tričku a dárku od Emmy v podobě kožené bundy chránila své tělo před nočním chladem. Pořád mi v žilách koloval adrenalin z toho zážitku. Kartu propustky jsem si pevně tiskla rukou na hrudník pod svojí bundou,když se ke mně udýchaný Dante dostal. Už v autobuse po něm moje oči přejížděly. Kombinéza byla s dobrým střihem, logo na zádech společně s ostatními reklamami od sponzorů nepůsobili v černých a bílých barvách tak rušivě, jak jsem si myslela.

„Dám ti dolar za tvoje myšlenky."

Sklopila jsem pohled k zemi. Pořád jsem měla divný a kroutící se pocit v mém žáludku ze závodu, který měl nastat. Sama jsem dantemu sundala náplast s obvazem z hlavy a odhalila hojící se strup nad jeho obočím. Tvrdil, že je v pořádku. Zatáhání za můj rukáv upoutalo mojí pozornost. Dante se křivě usmíval a táhl mě pomalu pryč.

„Fajn, nech si to pro sebe... teď půjdeme najít Aarona."

Nechala jsem danteho aby mě kormidloval skrz místnosti a stany. zde nebyli žádní paparazzi nebo televize. Zastavily jsme až přede dveřmi s obřím logem Emmerson industries. Dante bez zaváhání vešel dovnitř. V místnosti byli známé tváře. Emmin otec, pak jsem poznala staršího muže, kterého Emma nazývala strýčkem a společně s dalšími dvěma muži a jedinou ženou v obleku vypadali zabrání do hluboké diskuze. Ztuhla jsem v okamžiku, kdy se na mě pět párů očí zaměřilo. Cítila jsem se jako zboží vystavené v obchodě a všechny moje instinkty křičely a velely mi utéct. Nebýt danteho sevření mé dlaně a kreslení uklidňujících kroužků po mém zápěstí - utekla bych. Dělá to schválně?... Z jeho výrazu jsem nemohla nic poznat, ale vypadalo to, že zůstal klidný a sebejistý, můj neprostý opak. Jeho sebejistá fasáda neodrážela mojí bortící se věž v mém nitru.

„Potřebuju s tebou mluvit Aarone."

Lhala bych, pokud bych tvrdila, že si nepřeji aby mě země pohltila. Skrývala jsem se za danteho zády jakmile mě oči emmina otce zahlédly společně s našima spojenýma rukama. V očích pana Emmersona se zablesklo a přísahala bych, že na zadržel tichou nadávku. Můj pokus o uvolnění ruky byl marný. Dante jen zesílil stisk a skoro děsivě se na mne zadíval přes jeho kombinézou potažené rameno. Ten pohled říkal jedno ani-to-nezkoušej. Síla mě rázem opustila.

„Co je tak důležitého Dante? Nemáš být právě teď v přípravce?"

Na mých rukou vyskákala z tónu hlasu pana emmersona husí kůže. Zněl skoro vztekle, hodně podrážděně. Za těmi naoko klidnými slovy bylo vždy něco víc. Až příliš dobře jsem rozpoznala volání vzpomínek. Chtěly mě stáhnout sebou, pohltit, donutit mě stočit se do klubíčka. Znovu bych se tomu poddala, ale nechtěla jsem... Veškeré zbytky svého soustředění jsem vložila jen do toho příjemného pocitu jak Dante svírá mojí ruku a obkresluje nevědomky různé vzory. Fungovalo to.

„Budu tam Aarone, ale chci vědět, co bude se Suzannah."

Otevřela jsem oči. Co bude se mnou?... Překvapeně jsem se snažila zjistit význam téhle konverzace. Mračení mi muselo vyrýsovat vrásky na čele. Otci Emmy stačilo jediné lusknutí prsty a místnost se vyklidila. Dva muži a žena ve středním věku se vypařili mrknutím oka. Zůstal jen ten tajemně vypadající muž, který pokynul mým směrem milým úsměvem. Pan Emmerson uvolnil svůj postoj, než pokynul mým směrem. Očividně se snažil poslat mým směrem uklidňující, možná skoro omluvný výraz.