43.kapitola - Hádej, kdo jsem ;)

16.2K 919 84
                                    

Emma

Více než jednou jsem se nachytala, jak notuji s hlasy zpěváků skupiny, která se rozléhala garáží a pohybuji se ve zběsilém rytmu. Byla to zábava nechat se odreagovat, bohužel to bylo až šíleně stupidní. Nemohla jsem si pomoct abych je nesledovala, nesledovala ryanova vzdalující se záda, když pomalu a opatrně stoupal po schodech s jeho sestrou v náruči jako by byla peříčko. Nikdy by mi slova jako starostlivý, ochotný a laskavý nepřišla na mysl v souvislosti s Ryanem Reedem až doteď. Spolu s hlasitou kapelou v uších a textu písně o nespravedlivém životě se mi do zorného pole dostala z poloviny rozebraná motorka. Přeci s tím něco muselo být. Nedávalo mi to smysl. Nechtěla jsem tátu zklamat, prostě jsem se nechtěla vrátit s rozbitou motorkou, prostě ne.

„Tohle nemá cenu. Jdi od toho, podívám se na to sám."

Hlava mi vystřelila vzhůru, abych si všimla Ryana, který se opírál o dveře. Jakmile zaregistroval můj pohled, sklopil hlavu k zemi a přešel ke mně. Odstrčil mě pryč a sám strčil ruce do trupu mechaniky. Kýval přitom hlavou do rytmu hudby, která málem trhala ušní bubínky a vypadal... klidně. Sakra...

„Rozčiluje mě, jak tam jen tak stojíš. Nech mě pracovat."

Ryanův hlas překřičel i hlasitou hudbu a poprvé mi to ani nevadilo. Kdybych si měla sáhnou t na samé dno mého svědomí byla by tam možná špetka vděčnosti za pomoc, protože oprava nebyla v mých silách. Využila jsem chvíli času, abych si pozorně prohlédla interiér celé garáže. Hlasité basy musely otřásat zdmi, ale stejně mě okolí uklidňovalo stejně jako přejíždění dlaněmi po kovových policích, které byly minimálně zašpiněné. Bylo tam všechno, co by v každé garáži mělo být a ještě něco navíc. Jen pohled na křeslo a knihy byl jasným důkazem, že tu Melanie tráví spoustu času. Ryan musel též a já doufala, že neví o mém pozorování. Zůstával skloněný nad motorkou, plně soustředěný a já si představila, jak často musel někdo vidět stejný obrázek. Očekávala bych, že jeho garáž bude až po strop naplněná výstřižky z novin a časopisů o jeho slávě a trofeje ze závodů a ocenění zaberou přinejmenším jednu vitrínu, ale tady nebylo nic takového. Všechno, co by tahle garáž mohla říct je, že patří nadšenci do motorek. V momentu, kdy jsem dokončila celé kolečko prohlídky garáže hudba ztichla. Stejně jako jsem ztuhla já, ztuhl i Ryan. Naše oči se střetly a byl to on, kdo s povzdechem vstal a vydal se k jeho mobilu, který byl připojen k přehrávači. Zatajila jsem dech, protože to ticho bylo neúnosné. Jediným zvukem byly ryanovi tiché kroky po místnosti.

„Je vybitý."

A těmihle dvěma slovy, které vyzněly stejně jakoby oznamoval něčí pohřeb se posadil zpátky k práci. Bylo to divné, bála jsem se pohnout, protože on vypadal naprosto nesoustředěně, roztěkaně. Hudba musela k jeho rozptýlení a klidu patřit. Mlčení bylo jako mučení. Pomalými kroky jsem přešla na druhou stranu místnosti. Ryan vypadal, že si mě nevšímá, ale nachytala jsem jej, jak mě pozoruje. Svojí pozornost jsem věnovala stroji přede mnou. Velmi dobře jsem jí poznala. Každý kus byl vyleštěn do bodu lesku a nenašla jsem jediné smítko na sedadle nebo kdekoliv jinde. Jak táta tvrdí, ta motorka žila. Černá barva dodávala trochu drsný vzhled a zlaté linie a kontury dračí kresby dodávaly jakousi úctu a vznešenost celé kráse, teda až na týhlý škrábanec na boku. Zamračila jsem se při svém nálezu a moje vrásky se musely ještě víc prohloubit, když mi do největší spáry v laku vklouzly konečky nehtů. Celkem tam byl jeden větší a pak série menších škrábanců kolem. Kazily celkový dojem.

„Co to děláš?"

Nadskočila jsem a narovnala se v zádech. Ryanův hlas byl až příliš blízko a když jsem se otočila, zjistila jsem, že nestojí ani metr ode mě. Nakláněl se mi přes rameno a nevypadal nadšeně. Prakticky mi narušil osobní prostor. Bylo načase najít svůh hlas.

Nenáviď mě!Where stories live. Discover now