Nenáviď mě!

50. kapitola - (Ne)plán

Klidné řízení auta přes dopravní špičku se ukázalo jako primitivní záležitost. Stále jsem na sobě cítila vůni mandlového šamponu, kterého jsem na sebe musela vylít přinejmenším půl láhve. Jak ráda bych se vrátila pod proud vody a nechala všechny starosti smýt dolů. Nešlo to. Ryanova matka připomínala chodící zombie. Ještě před dvěma hodinami se mi choulila v náruči a mohla si vyplakat oči. Její vzlyky vypadaly neutišitelně a slova, která říkala nedávala příliš smysl. Jediné, co jsem mohla říct bylo, že to s reedovou sestrou to nevypadalo příliš dobře. S tou největší sebekontrolou jsem sešlápla plyn a o moment později zaparkovala před budovou nemocnice. Naoko plná seběvědomí se mi podařilo dostat z auta s brašnou přes moje rameno. Uvnitř jsem přímo vyšilovala. Zdravotní sestry mě probodávaly zvědavýma očima. Hlídaly každý můj krok, jakmile jsem vstoupila do haly.

„Emmo, mockrát ti děkuji. Jsi moc hodná."

Paní Reedvá ke mně přiběhla a objala mě. Nechala jsem jí, nějaký můj vnitřní instinkt mi říkal, že právě to teď potřebovala. Byla to právě ona, kdo mě poslal do jejich domu, abych vše zařídila, pobrala pár věcí a dostala trochu času pro sebe. Pár hodin nebylo dost na vítězství nad únavou, ale cítila jsem se v čistém oblečení o mnoho lépe. Podala jsem brašnu ryanově matce.

„Tady to je, snad je tam všechno."

Taška mi zmizela z rukou a prošla kontrolou obsahu. Paní Reedová vytáhla z tašky jedno tričko, které jsem s dovolením vzala z její skříně a ponožky. Zbytek tašky mi vrátila.

„Moc ti děkuji, och jsem tak ráda, že jsi tady s námi. Ryan se od mojí holčičky nehnul ani na krok po celou tu dobu. Můžeš mu to donést? Jsou na pokoji. A zkus ho prosím jemně postrčit aby se došel domů umýt. Já se mezitím někde převléknu."

Dřív než jsem mohla protestovat, nebo se dokonce i nadechnout byla ryanova máma pryč. Prostě se otočila a už mi nevěnovala ani trochu pozornosti. Nervózně jsem se kousla do rtu a pohrávala si s popruhem brašny. Nemocnice byla plná. Rozednilo se před necelými třemi hodinami a začínalo tu být živo. Moje pokusy o milé úsměvy byly marné, míjela jsem pacienty oblečeno v županech, doktory v pláštích a spoustu sester v těch klasických teplácích a vestě. Cítila jsem se pohodlněji s vědomím, že na sobě nemám pyžamo, ale tenisky, džíny , tričko a bunda byla přeci jen nápadná. Nějakým způsobem jsem ale srejně stála před tím obrazem, který mě už jednou donutil utíkat. Dívka připojená na přístroje ležela v bílém povlečení. Stále spala. Přiložila jsem si ruku na ústa abych udusila blížící se nával emocí popřípadě vzlyk. Opravdu jsem nechtěla brečet. Místo toho jsem tichounce zaklepala na dveře a vzala za kliku. Dveře se tiše otevřely a já mohla vklouznout dovnitř. Dveře se za mnou zase tiše zavřely. Všechno ve mně bylo sevřené návalem emocí. Ryanova hlava spočívala na samém okraji postele a jeho ruka se proplétala s o mnoho menší a bledou pokožkou. Spal. Asi desetkrát jsem se nadechla a poté vydechla, jen to mi umožnilo uvolnit krk a zastavit štípání v očích. Nelíbilo se mi tohle prostředí, tenhle pokoj a už vůbec se mi nelíbil ten pravidelný zvuk, který vydával přístroj vedle postele. Chudák Melanie se stále neprobudila. Příbližila jsem se k posteli. Ryan seděl na křesle opravdu zvláštně zkroucený. Můj mozek mi živě vybravil představu jeho, jak tu sedí celé hodiny, svírá ruku své sestry a odmítá se odtud hnout. Musel být příšerně unavený, ale v jednom měla jeho matka pravdu. Potřeboval chvíli pro sebe. Tiše jsem si odkašlala, bez reakce. Zkusila jsem to podruhé, zase nic.

„Ryane."

Zkouška zašeptání taky nevyšla. Potřebovala jsem vzbudit Ryane ale už ne Melanie, která musela odpočívat. Tohle byla ztracená situace. Fajn, vzchop se Emmo... Přesunula jsem se za ryanova záda, opakovala svoje dechové cvičení a sama nechápu proč si protáhla prsty. Jde se na to... Položila jsem svojí pravou ruku na pravé rameno a jemně zatřásla. Bože, ani se nehnul. Protočila jsem očima po místnosti. Opravdu úžasný, dobře druhý pokus... Má ruka znovu putovala na ryanovo rameno spolus větším stiskem plus jsem se předklonila k ryanově tváři. Pozdě mě napadlo, že jsem si mohla pořídit pěkný snímek. Spící Ryan Reed, určitě by to byla cenná zbraň na jeho kecy. Pozdě.