Nenáviď mě!

54.kapitola - Slib pomsty

Ryan

Po víc jak dvou hodinách jízdy byl čas dát si pauzu. Před sebou jsem u silnice zahlédl odpočívadlo, které bylo druhou zastávkou k odpočinku. Odpojil jsem se od kolony a zaparkoval u okraje. Emma se ještě neobjevila, ale neměl jsem starosti. Musela být o takových pět minut pozadu za mnou. Poklidně jsem sejmul přilbu z hlavy a zkontroloval mobil. Matka mi posílala zprávy každých pět hodin o Melaniině stavu. Operace proběhla podle doktorů úspěšně, ale všechno záleželo na Mel. Bude muset odpočívat a pak jí čeká terapie. Pevně jsem doufal, že to moje malá sestra zvládne, musí.

Zvuk motoru, který jsem dobře znal se přiblížil k odbočce frekventované silnice. Emma pevně seděla v sedle. Zatraceně, nikdy jsem neviděl holku řídit s takovou lehkostí a divokostí jakoby se na motorce narodila. Schoval jsem mobil do kapsy a užíval si pohled na Emmu, která sesedala z motorky. V poslední době se toho hodně změnilo, sám sebe jsem nepoznával, ale nestěžoval jsem si díky výhledu na emmin zadek. Sejmula svojí helmu a culík blond vlasů jí spadl k ramenům a límci bundy. Obroučky brýlí jí chyběly, ale přesto mi bylo jasné, jaké jsou její oči. Pamatoval jsem si to ze včerejší noci. Do prdele... Přesně tyhle myšlenky na její tělo způsobily, že mé kalhoty se stávaly těsnější.

„Děje se něco?"

Sakra... Doufal jsem, že Emma si nevšimla mojí nevšímavosti nebo ztuhlosti. Otírala si pot z čela a její oči mě pozorovaly. Příliš nepromluvila od chvíle, co jsme odjeli z domu. Vlastně se mi spíše vyhýbala. Štvalo mě to, hodně. Pomalými kroky jsem se blížil k jejím zádům. Čekal jsem dokud nedopije a pak si láhev převzal.

„Všechno je v pořádku. Mel je v režimu odpočinku, čekají až se probere."

Moje nervy nebyly jediné, které dostávaly zabrat. Byl jsem v šoku a překvapen, že Emma má pravý zájem o mojí sestru. Živé vzpomínky vyplývaly na povrch o tom jaká chyba to byla s Trishou a já přísahal, že takovou chybu, už nikdy neudělám, nikdy. Dopil jsem zbytek vody z láhve několika polknutími.

„Máš často ve zvyku brát mi moje věci?"

Kousavá odpověď. Zvedl jsem obočí a stlačil pet láhev v ruce. Její tvar se zformoval pod mojí silou. Emma byla napružená už od rána a čím víc jsme se blížili k cíli, tím byla její nálada horší. I teď po mně házela smrtící pohledy a její pohyby byly trhané. Nebyla šance, abych se jí dotkl. Vyhýbala se mým rukou jako nějaký zatracený had, jen nesyčela.

„Co tě žere?"

Pokud mi mě čas strávený s touhle vznětlivou blondýnkou něčemu naučil, tak jen to, že má několik naštvaných výrazů. Rty stažené do úzké linky, smrtící pohled a řeč těla, která křičí: nepřibližuj se! Právě teď tam byl ten výraz a neodpověděla.

„Pokud tě to zajímá, tak Aaron ví, kdy přesně se vrátíme. Poslal jsem mu zprávu. Brzo tam budeme, čeká nás poslední půl hodina jízdy."

Moje slova, která měla amazonku uklidnit nepůsobila, tak jak jsem myslel. Batoh jí vypadl z rukou a rozplácl se na zemi. Emma toho nedbala.

„Jo, chápu jsi šťastný. Všechno se vrátí do normálu. Ty si budeš závodit a nafukovat tvé ego zatímco já se vrátím ke svému života. Nakreslíme za tím vším tlustou čáru, mělo mi to dojít dřív, jaká jsem byla husa. Do háje se mnou!"

I ve mně vybuchl vztek a to hlavně proto, že jsem nerozuměl těm sračkám o kterých mluvila. Jsem přímý, vždy jednám na rovinu a právě teď mi nepřicházelo k rozumu žádný slovo, které Emma řekla. Je šílená? Vztekle házela věci do batohu a přitom si pod nos mumlala spoustu nadávek, spoustu z nich na mojí adresu. Jednal jsem instinktivně. Nikdo se mnou prostě nebude vyjebávat. Chytil jsem Emmu za ruce a nepustil i když sebou neuvěřitelně škubala.