Nenáviď mě!

36.kapitola - (Emma+Ryan, Dante)

Tak po extra hnusném psacím bloku, který už nikdy nechci zažít se vracím zpátky :D Byla jsem na hraně to uznávám, byl den, kdy jsem chtěla skončit, ale hrozně moc děkuju vám, že jste se ozvaly, protože vědomí, že to tolik lidí čte a líbí se vám to mě pohnalo dopředu, takže to nebudu protahovat a tady je další kapča. xD 

Emma

Chci aspirin. Dám cokoliv za něco proti bolesti hlavy a když už jsme u toho...odkdy se svět točí? Nepamatuju si, že by mi bylo někdy tak hrozně, ale další co vím, je že můj žaludek protestuje proti čemukoliv a dávím se nad plastovým kbelíkem v mé blízkosti.

„Opatrně, měla bys něco sníst."

Rozpoznávala jsem ten hlas, ale přišel mi jako poslouchaný z ohromné dálky. Rozhodně byl ženský a v mém zorném poli se objevila ruka s malým talířem se dvěma croissanty. Přijala jsem je a teprve poté pomalu a opatrně zvedala pohled od nemocničních pantoflí přes tepláky po zelenou halenku, až kruci...k starší ženské tváři, která mi nebyla cizí. Ruka s jídlem mi zamrzla na půli cesty k ústům. Uvažovala jsem, co udělat a jako první by taky bylo fajn zjistit, kde to jsem. Pohled se mi zatočil na pomalované stěny plné dětských motivů a plastové židle.

„Nemocnice. Jsi v nemocnici a vypadá to, že máš pořádnou kocovinu. Ryan mi něco málo vysvětlil. No tak, sněz to a ještě tady. Tu máš."

Od štíhlých prstů jsem převzala kelímek s vodou a všechno vypila. Měla jsem takové tušení, že v tom bylo něco rozpuštěné. Když jsem všechno vypila, chtěla jsem poděkovat, ale ta žena byla pryč. Zůstala jsem sama v té prázdné místnosti. Vlastně to vypadalo jako nemocniční pokoj. Prázdný nemocniční pokoj. V pokoji byla dvě prázdná lůžka, jedno okno, kterým proudilo do pokoje světlo a pak židle po obvodu stěn, když nepočítám malé stolky u postelí. Navíc, já se teď válela na zemi vedle plastového kyblíku. Otřásla jsem se odporem a rychle se vydrápala na nohy, což nebyl nejlešpší nápad. Hlava se mi zatočila.

„Oh, no konečně. Už jste se probudila!"

Netuším, kde se vzala ta drobná žena v úboru nemocniční sestry, ale malá brunetka v modré košili a i stejně tak zbarvených kalhotách byla najednou v pokoji s obřím úsměvem na tváři a v náruči nesla složená prostěradla a povlečení. Poněkud nechápavě jsem na ní zaostřila zrak. Sestřička hodila bílý komínek na nejbližší lůžko a přispěchala ke mně.

„Jste v pořádku? Můžu vám něco přinést? Musíte být ztuhlá ze spánku."

Tohle bylo vážně divný, ale následovala jsem pohled té brunetky a spatřila deku přehozenou přes jednu židli hned za mnou a také polštář. Já si vůbec nepamatovala, že bych tu usnula. Vlastně si nepamatuju, jak jsem se vůbec dostala sem. Z mého „okna" mě vytrhlo odkašlání.

„Tohle by jste asi měla sníst a já se postarám o tohle."

Nejdříve putoval pohled sestry k talířku v mé ruce, který jsem si neuvědomila, že držím a poté popadla kbelík ze země a odnesla jej pryč. Tahle situace byla trapná, ale přesně v ten samý okamžik se ozval i můj žaludek a dva křehké croissanty byly až příliš lákavé. Oba jsem je snědla přesně načas, když do pokoje znovu vklouzla stejná sestřička a pustila se do převlékání lůžek. S odložením talířku jsem si snažila vybavit poslední věc, což byl barman a pak jsem to měla zamotané, ale matně se mi vybavovala tvář Ryana.

„Mám zavolat vašeho přítele?"

Vyvalila jsem oči na sestru, když mou hlavou prolétla její otázka.

„Cože?!"

To byla moje odpověď a já nutně potřebovala zjistit, co za chaos se tady děje. Sestřička se omluvně usmála a začervenala se. Přitom byla tak přibližně o pět let starší, než já.