Nenáviď mě!

31.kapitola 1/2 - Emma+Ryan

Zdravím :D

Tak jen aby bylo jasno. Asi víte, že tohle píšu podruhý a tím pádem jsem se rozhodla dát to na dvě poloviny. Do psaní se děsně nutím :( Jak to píšu podruhé jsem naprosto bez zájmu :( A proto je to asi slabší :( To posuďte sami :)

Ryan

Ta mrcha!...Neznal jsem ani její jméno ksakru! Chci něco rozmlátit.Nemám na nic náladu, ale kurva ten časopis!....Drtím ho v ruce. Ne, to kecám. Teď už je v malých kusech na zemi.  Posadil jsem se na svojí postel a hlavu svěsil do dlaní. Tohle není dobrý... Hned u mých nohou vidím ležet výstřižek, kde poznávám tvář tý mrchy.  A do toho mi začne zvonit můj mobil. A ta melodie neznamená nic dobrýho. Natahuju se pro mobil pod polštář a bez toho, aniž bych se kouknul na displej to zvedám.

„Haló?..."

„Ahoj, zlato."

Ach do prdele....věděl jsem to. Lehnul jsem si na postel a připravoval   se na to nejhorší. Tyhle bulváry jsou všude, není možná aby to máma nezjistila.

„Čau, mami....voláš z určitýho důvodu, nebo jen tak?"

V překladu: Už jsi to viděla, nebo ne?...

„Vlastně z obojího. Mel s tebou chtěla mluvit a já taky. Ryana já mně je opravdu jedno, když jsi s dívkami v tvém věku je to normální, ale...."

Zavřel jsem oči a loket si hodil přes oči.

„Mami...."

„Ryane, mně jen není příjemné, když vidím svého syna na obálce časopisu s nějakou lehkou holkou, navíc si představ jaké to je pro sousedy. Kdyby jsi třeba našel nějakou stálejší přítelkyni, tak...."

Uniklo mi uchechtnutí. Přítelkyni, tak jasně.

„Mami, nech ho být. Já s ním promluvím."

Melanin hlas z povzdálí mě probral natolik, abych si na posteli sednul a opřel se o zeď.  Slyšel jsem matku, jak přikryla sluchátko a mluví, něco na Mel, a pak zase na mě.

„Dobře, Ryane, dám ti sestru, a ty mi slib, že zase zavoláš. Miluju tě, ahoj."

„Zavolám, mami. Měj se."

Pak telefon ohluchnul a mohl jsem slyšet, jen divný šustění, jak to přebírala Mel.

„Mami! Beru si telefon k sobě do pokoje!"

Následovalo další dutý ticho přerušovaný zvukem vrzání od zvuku Melanina vozíku, který jsem až moc dobře poznával. Kurva já ten vozík nenávidím...

„Brácha? Jsem v pokoji, tak už můžeš mluvit."

Byl úžasnej pocit jí zase slyšet. Nemohl jsem si pomoct a vytáhl peněženku, ve který byla Melanina fotka.

„Čau, ségra. Jak ti je?"

Mohl jsem si jen představovat, jak teď kroutí očima.

„Víš, jak tuhle otázku nesnáším. Je mi fajn, ale tobě se to teda povedlo. Díky tomu máma dokonce zapomněla i na to, cos udělal na tom závodě. Perfektní brácha, fakt skvělý."

Slyšel jsem v jejím hlase výčitky, takže to nebylo dvakrát příjemný.

„Víš, mně je tohle fakt jedno, ale měl jsi myslet. Vždyť ti to muselo bejt jasný, ne?"