Nenáviď mě!

57.kapitola 2/2 - Prozrazení

Další ze závodů skončil. Zřetelně a nahlas to oznámili sirény. Byl čas na přestávku, úpravu tratě a dalších příprav, včetně vstupu neodbytných novinářů a kamer za závodníky, kteří projeli startem. Pohled na moje hodinky mi řekl, že zbývá poslední půlhodina do ryanova závodu. V tuhle dobu by měl být každý jezdec ve své kóji. Dlouhými kroky jsem mířila k vyhrazenému místu pro tátu. Dvě kóje, ale jedna byla prázdná kvůli Owensovi. Neuráčil se přijít na jediný závod, projevit podporu pro něj nebylo dost dobré. Ztratila jsem se cestou v myšlenkách, dokud jsem se za odbočkou nesrazila s cizím tělem. Zaklela jsem, když přede mnou stála osoba, kterou bych poslala do pekel.

„Ale, ale, ale... takže se znovu setkáváme."

Vybělený úsměv a dvě řady zubů, dokonale upravené vlasy a oči, které skenovaly moje tělo od shora až dolů. Rychle jsem se narovnala a čelila Nicovi Collinsovi.

„Jo, bohužel. Když dovolíš, tak projdu."

Pokus vzít to mírovou cestou nevyšel. Collins chytil moje zápěstí a jeho stisk nebyl dvakrát jemný. Nepustil mě a jeho pobavený křivý úsměv se roztáhl.

„Teprve jsme na sebe narazili, kam ten spěch?"

Všimla jsem si škrábance nad collinsovým obočím a až teď i jeho druhé ruky, která byla na zápěstí zafixovaná. Takže i v tomhle byly fámy pravdivé. Owens zmlátil Collinse. Aspoň něco dobrého udělal. Pokusila jsem se vyškubnout ze sevření.

„Pusť mě, nebo začnu křičet."

To nebyla plachá výhružka, ale krutý fakt. Collins nereagoval podle mých představ. Naklonil hlavu na stranu a zahýbal rameny. Jeho bílo-červená uniforma nesla jeho jméno a číslo.

„Proč takový agresivní přístup? Neměla bys být někde se svým otcem, Emmo?"

Jistě, takže věděl, kdo jsem. Nenávistně jsem zúžila oči jeho směrem.

„Proč nejdeš ven za těmi fanynkami, co křičí tvoje jméno? Počkej, nech mě hádat... nikdo nemá zájem o někoho, kdo je pořád na druhém místě."

Uhodila jsem hřebíček na hlavičku. Má chvíle triumfu byla hodně krátká.Nico zvýšil tlak na mém zápěstí, skoro jsem si myslela, že ho rozdrtí a v obličeji se mu zračil vztek. Přehnala jsem to. V případě Collinse nebylo jasné nic a proto i má hladina adrenalinu dosáhla vrcholu. Nemohla jsem se pohnout, ale collinsův obličej byl blízko.

„Jsem si jistý, že bych i tebe donutil křičet moje jméno. Neříkej, že jsi propadla tomu chudákovi."

Collinsův dech jsem cítila mísit se s mým. Nenáviděla jsem jeho přístup. On neměl být tady. Pitomci jako on, na dráhu nepatřili. Můj otec tvrdil, že na dráhu patří každý, kdo má v srdci odvahu, ale Nico Collins měl v srdci jen peníze a popularitu.

„Jediný chudák, kterého tady vidím, jsi ty.... vypadni odsud, měl bys být na startu."

Collinsovi rty se roztáhly do úšklebku. Pustil mou ruku a vystřihl špičkovou úklonu.

„Zámávám ti z prvního místa vítězů."

Své záěstí jsem si třela před nepříjemným tlakem. Stále mi lehké brnění pulzovalo v místě, kde mě ten idiot držel. Chtělo se mi křičet na jeho záda a zničit jeho smích, který zmizel za rohem. Ryan bude ten, kdo bude stát na prvním místě. Byla jsem si tím jistá. S černými myšlenkami jsem procházela chodbami a ohlížela se po stěnách. Kamery, proč mě to nenapadlo... Ryan nebyl ani ve své kóji, ale jeho motorka ano. Zmateně jsem se rozhlížela a očima prohledávala hloučky kolem, až jsem uviděla široká ramena oděná do kombinézy se známým číslem i jménem. Nebyl sám. Kolem stál hlouček několika dalších osob. Rázným krokem jsem zamířila tím směrem. Alex byl jediný, kterého jsem z těch lidí znala.