Nenáviď mě!

17.kapitola - Rozchod rozchoď!

Suzannah

„Fakt nechápu, co tady dělám. Uznávám, že tenhle pokoj?...můžu to vůbec nazývat pokojem?....v životě jsme neviděla obytný autobus. A teď v jednom bydlím....máma tomuhle nikdy neuvěří. Možná jsem jí v Chicagu neměla nechávat... Setřásla jsme tu myšlenku pryč. Ona je v pohodě. Tenhle mini obytný prostor byl fajn. Ta postel byla největší jakou jsem, kdy měla a taky nejměkčí. Jenže ty stěny byly moc nudné. Pustila jsem hudbu z mobilu abych se do ní naprosto ponořila a začala vytahávat věci z kufru. Lepící páskou jsem lepila plakáty, nákresy, návrhy...cokoliv na stěnu. A teprve pak jsem byla spokojená. Nechtěla jsem opustit teď už můj „dočasný-nový pokoj", i když Emma něco dělala vepředu. Co já vím, co. Pustila jsme se do nedokončeného návrhu, jenže jsem postrádala inspiraci. Jak se jmenuješ, Krásko?.....Dante Owens....přemýšlela jsem, co se mu mohlo stát. Vypadal přesně jako na fotkách v časopisech, i když možná naživo o něco líp. uznávám, že jsem možná byla jako stovky těch holek venku, co vzdychalo nad jeho fotkou, ale nebyla jsem naivní. Už mnohokrát jsem četla články o tom, jak byl hvězdami večírků, které nikdy neopustil sám. Proč se vůbec starám...byl opilý, tak opilý že jsem snad nikdy nikoho, tak opilého neviděla. Být střízlivý, tak si mě ani nevšimne.

Dante

V životě jsem se neprobudil s takovou kocovinou. Umřít by možná v tu chvíli bylo lepší, než ta největší bolest hlavy na týhle planetě spolu s „oknem" které nenapravil ani uznávaný lék na kocovinu - aspirin. Myslel jsem, že horší už to být nemůže, a docela jsem se hrozil otevřením ranních novin. Kupodivu jsem neudělal v opilosti nic, z čeho by se svět zhroutil...dobré. Pamatuju si na ty dvě holky a pak slabě na Aarona, pak mám naprosto nic, ale pohled ráno do zrcadla kromě toho, že jsem vypadal, jako ztroskonanec byl i dost pěknej otisk na tváři. Ryan o tom měl nějaký kecy a já kruci nevím, kde jsme k němu přišel. Zkoušel jsme to. Hodiny jsem přemítal o tý párty. Chystal jsme se pryč vzít ty dvě kočky..Aaron mě zastavil....a já chtěl na záchod....pak si pamatuju, že jsme něco říkal Ryanovi, a pak že jsem se probudil u sebe v pokoji. Už je to nějaký pátek, co jsme dostal facku od holky....aspoň doufám, že to mám od holky. Naposled to bylo myslím na střední, od té doby se už nenašla holka, která by to udělala. Paměť mi prostě stávkovala....blbá kocovina..... Jediný, co mi furt leze do hlavy je, co já vím jestli je to vzpomínka, ale jsou to vlasy...zrzavý. Dlouhý závan vlasů a pak ostrá bolest na tváři. Nemůžu si vybavit nic jinýho, takže tipuju, že to byla zrzka.

„Vlezeš už do toho autobusu, nebo mám tě mám nakopnout?"

„Vždyť jo, sakra."

Zasnil jsme se. To je toho. Se svojí taškou jsem prošel autobusem k pokojům. Nevěnoval jsme tomu pozornost. Bylo to jako vždycky, ale když jsem se vrátil Ryan musel mít kreténský kecy. On tu sázku myslel vážně, ale já smrtelně taky. Nepřejde mě to. Dřív jsme do našeho autobusu zvali tolik holek, kolik bylo možný. Některý nakonec skončili u mě v posteli, jiný u Ryana. Měl jsem toho nad hlavu. Ryan měl jít najít Aarona, a já měl jiný věci na starost. V pokoji jsem si vzal čistý věci, svojí bundu, brýle který by zakryly moje opuchlý oči a kšiltovku. Když jsem chtěl odejít seděl už na sedačce u Ryana Aaron. V tu chvíli jsme si vzpomněl na tu novinu, co jsem se dozvěděl. Aaron Emerson má dceru....Emmu Emmerson....říkám, blbej nápad míchat kocovinu se šokujícími zprávami po ránu. Potřeboval jsme vypadnout ještě dřív než odjedem. Aaronova péče je to poslední, co potřebuju. Dostal jsme se pryč dřív než se to mohlo zvrtnout. Měl jsem dost věcí na vyřizování. Přes provizorně zaparkovaný autobusy jsem se po okrajích dostával k autobusu, který jsem hledal. Jednou jsem se zastavil. Přes stěny jednoho z autobusu jsem slyšel melodii. Na moment jsem poslouchal. Neznal jsme tu kapelu, ale mělo to celkem rytmus. Docela mě zaujala koho napadlo pouštět si zrovna tohle. Nevadí.... Posunul jsme si kšiltovku víc do čela a našel autobus, co jsem hledal. Zabušil jsme na dveře.