Nenáviď mě!

52.kapitola 2/2 - Věříš mi?

Suzannah

Není to zase tak špatné. Tím chci říct, není to tak hrozné, jak bych si to představovala. Dante mě držel dál od hlavního středu dění. Zahlédla jsem dost párů, které by si své jednání měli nechat do soukromí a také mi došlo na co, slouží některé dveře kolem sálu. Víc se mi nechtělo zjišťovat. Dante byl milý, pozorný a zábavný. Doufala jsem, že máma by byla pyšná, kdyby mě viděla se bavit. Vypila jsem jednu sklenici nějaké jahodové věci, kterou Dante objednal a postupně uvolnila. Hodina už byla dávno pryč, možná se mi ani nechtělo odejít. Tančili jsme, smáli se a všechno bylo perfektní.

„Takže bavíš se?"

Široký úsměv a jiskřící oči proti mně patřily dantemu. Působil uvolněně a zcela zaujatě. Možná za to mohla ta sladká sklenička alkoholu, ale líbila se mi ta pozornost... hodně. Podpatek mi zavadil o něco, co se válelo na parketu a to znamenalo pohyb dopředu. Skončila jsem opřená v dantových pažích. Jeho hrudník se otřásal smíchem. Stejně jako se chtělo smát mě. Dante mě vytáhl na nohy.

„Ok, Beauty?"

Rukama jsem zkontrolovala šaty a cítila jak mi horko zaplavuje tvář.

„Jo, promiň."

Dante se usmál znovu a zvedl jeho černým inkoustem potaženou paži, aby mi odstranil pramen vlasů z obličeje.

„Žádný problém, vždycky tě chytím, Beauty."

Z nějakého důvodu se můj tep zvýšil na rychlost tisící úderů za minutu, až příliš mi popletly hlavu. Ten moment, kdy jsme si oba prohlížely oči toho druhého narušila jediná věc.

„Přeji krásnou noc, snad neruším vaší zábavu..."

Krev mi ztuhla v žilách jak se po mém boku objevil pan Emmerson.. Jeho tón hlasu by neprozradil nic, ale jeho výraz byl jiný. Zapichoval se do danteho jako ostré dýky. Hlavou se mi honily myšlenky jaký špatný nápad tohle byl, když mě Dante nenápadným způsobem dostal za jeho záda.

„Aarone, taky tě rád vidím. Vážně skvělý oslavný večírek myslím, že lepší jsem ani nezažil."

Rexlexy mě nutily svírat danteho předloktí pevným stiskem, jak mi adrenalin proudil krví. Nejraději bych ho odtáhla někam pryč, do bezpečí. Chtělo se mi odhadovat zda je tak uvolněný schválně nebo je to hra. Bylo jasné, že alkohol za to nemůže. Dante se nedotknul alkoholu celou tu dobu, navíc měl být můj odvoz odtud.

„Těší mne, že organizace a přípravy dopadly době, ovšem rmoutí mě jedna věc, Dante. Myslím, že to není tak dávno, co jsme vedli podobné téma rozhovoru a já řekl, že sem přijdeš sám."

Poslední slova pana Emersona se podobaly spíše vrčení. Jeho oči si mě prohlédly a pak zase házely dýky na Danteho.

„Pane Emersone, to je moje vina, já...."

„Héj, tady jsi, celou dobu tě hledám!"

Izza přerušila můj pokus urovnat věci. Zjevila se odnikud a její řekla bych napůl opilá paže byla najednou kolem mých ramen.

„Och, Aarone ráda tě vidím. Tahle párty nemá chybu. Jsem překvapená, že se tu zatím neobjevily žádné protivné foťáky. Nerada bych byla v zítřejším bulváru. Nevadí ti, že jsem pozvala Suzannah, že?"

Izzy mě ze strany dloubla do boku a myslím, že naše úsměvy nebyly vůbec upřímné, spíš kamenné. Kývala jsem hlavou jako nějaká panenka, jak nás pan Emmerson pozoroval. Připomínal nějakého dravce a stejně tak mi jeho postoj připomněl Emmu. Měl na sobě volný oblek a v ruce svíral sklenici nějaké průzračné tekutiny. Odtrhl pohled ode mě a napůl chichotající se Izzy, až se otočil k Dantemu.