Nenáviď mě!

21.kapitola - „Děkuji."

Ryan

Dneska je závod, závod, který vyhraju... Vstával jsme brzo, jako vždycky, když byl závod. Respektoval jsme závodní pravidla a taky ty Aaronovo. Neplatí mi jen, tak pro nic za nic. Dneska to nebude žádný pití ani válení se v posteli...škoda... Vylezl jsem z postele a zázračně jsem se dostal do kuchyně. Automaticky jsme začal dělat jednoduchou snídani, ještě v polospánku. Zajímavý, jak si člověk zvykne v tomhle autobuse žít.

„Myslel jsem, že ta věc včera vypadla."

Trhnul jsem pohledem ke dveřím, odkud právě vycházel Dante, sledoval jsme jeho pohled a zatraceně, jak nečekaný.... Ten kocour ze včerejška. Rozvaloval se na konferenčním stolku a zíral na mě. Tohle je fakt divný.... Nečekal jsem to, když šel Dante jako by se nic nedělo kolem a prostě vzal otravnýho kocoura se syčením pryč a shodil ho dolů ze stolu.

„Okey, dřív než se z tebe stane seschlá šedesátnice s domem plným koček, tak by bylo fajn probrat dnešní plány. Teda pokud už si tady pro tu chlupatou věc udělal snídani."

Říkám Dante je prostě osina v zadku. Udělal jsme jednoduchý sendvič pro sebe a fajn. Ten kocour dostal rybí konzervu, ale nestěžoval si.

„Celkem by mě zajímalo, jak se sem dostal. Nespí v tvojí posteli, že ne?"

Hodil jsem Dantemu jeden z těch polštářů z pohovky do ksichtu. Trefa....

„Ne, blbče. Co ta tvoje postel?..Jaký to je být tam sám?..."

Teď jsem se dal bod do černýho. Viděl jsme to z Danteho výrazu, a užíval jsem si to dost. Vím, že dřív nebo později povolí, není to prostě v jeho silách.

„Jdi do prdele. Kdy máme první jízdu?"

Pochechtával jsme se přitom, když se Dante zvednul z pohovky. Pokud vím, tak tam venku je teď hotovej bordel. Nesnáším to. Lidi všude kolem, řvoucí hudba a zmatek všude. Už vidím jak se na mě sesypou ty krysy z časopisů s těma nejdebilnějšíma otázkama. Unavuje to. Přešla mě chuť na snídani z toho všeho.

„Zkouška je asi v 10:10 a oficiální je v 15:00."

Věděl jsem to naprosto přesně. Věděl jsem, kde mám být, kdy tam mám být..prostě všechno. Nic tohle nemohlo pokazit.

„Fajn, budu tam."

Dantemu jsme poslední dobou vůbec nerozuměl. Choval se jako vůl už dřív, ale tenhle absťák s ním dělal divy. Jedna věc byla, že vstal oblečený, ta druhá, že chtěl vypadnout. tak brzo.

„Ty někam jdeš?"

„Jo, mami jdu. Neboj, budu opatrný přísahám do osmi jsem doma, pááá."

Kreténe...Nestihnul jsme to na něj zařvat, když vyběhl z autobusu. Viděl jsem přes okna, jak si přehazuje naší bundu na záda a míří ke strojům. Šel jsem se taky převlíct. Stejně se pak budu muset před závodem dostat do kombinézy, ale teď nevadí, když si vezmu džíny a obyčejný tričko. Opustil jsem pokoj a u mých nohou se objevil pár kočičích tlap spolu s dotěrným mňoukáním.

„Smůla, já už nic k jídlu nemám."

Protáhnul jsem se kolem, ale stejně jsem měl ten divný pocit za zády. Zůstal jsme s tát u dveří a otočil se. Ten kocour seděl přímo uprostřed koberce a sledoval mě. Bylo to celkem děsivý. Ignoroval jsme to. Možná bych toho otravu mohl vzít Mel. Z kočky by byla nadšená, nebo taky ne. Potřásl jsem hlavou abych dostal ty myšlenky pryč a nasadil si sluneční brýle. Nechal jsem toho kocoura v autobuse. Dneska bude stejně lepší, když zůstane zalezlý.