Narozeniny

627 23 2
                                    

Katherine
Od naší hádky uplynul měsíc, dva a bylo na sklonku třetího. Za ty tři měsíce jsme spolu nepromluvili ani slovo. Chodívali jsme na snídaně, obědy a večeře, ale jakoby jsme byli každý úplně sám. Já dny trávila v knihovně a ve stáji. On nevím kde, asi řešil své královské povinnosti. Od té hádky moc nespím a trápí mě noční můry. Zdá se mi, že je zraněný a ke konci snu vždy umře. Je to takový divný pocit. Každou noc se chodím dívat jak spí. Je to asi divné, ale zkoušela jsem tam nejít a je to takový tíživý pocit.
Zrovna sedím v knihovně. Je časně ráno. Nemohla jsem znovu spát, tak jsem se vykoupala, oblékla si růžové šaty, rozčesala vlasy a nasadila baleríny. Nijak jsem neřešila své narozeniny a přemýšlela zda si Christian vzpomene. Šla jsem poté do knihovny a tam si četla při svitu svíce. Každou stránku jsem si musela číst nejméně dvakrát. Stále se mi vracely vzpomínky.

Vzpomínka
"Neměli by mě spíš chránit před vámi?!" vykřikla jsem, a pak toho zalitovala. Vždyť ho pořádně neznám, nemohu ho soudit.
Uvědomil si, že mě stisk jeho ruky bolí a pustil mě.
"Myslíš si o mě, že jsem krutá a nelítostná stvůra? To se o mě povídá, že? Myslel jsem, ale že nebudeš věřit lžím."
"Jak mám vědět co je lež a co pravda? Mou sestru jste ani nehledal. Prostě jste si vybral jinou. To není zrovna působivé, že?"
"Nenechala sis to vysvětlit."
"Máš kolem sebe spoustu lidí, kteří ti pomáhají v různých věcech. Znáš jména aspoň tří z těchto lidí?"
"Rose."
"To bys nevěděl, kdybych ti to neřekla."
"Jsou to sluhové, nemusím znát jejich jména."
"Slyšíš se vůbec? Jsou to lidé stejně jako ty, jako já. Srdce jim bije stejně jako tobě a mě. Jsi zahleděný jen sám do sebe."
"Neznáš mě. Nenuť mě ti dokazovat jaký jsem."
"Neznám tě. Jaký jsi? To je jako kdybys řekl, že krutý jsi."
"Nechci ti to dokazovat."
"Jak bys mi dokázal, že si krutý? Zavřel bys mě do žaláře? Nechal mě otrávit? Setnul bys mi hlavu?"
"Katie."
"Neříkej mi tak."
"Proč bych nemohl? Jsi moje žena."
"Jsem tvoje žena, ale ne tvůj majetek a ani tvůj sluha. Těm konkubínam, které tu jsou proto, aby náš velevážený král měl syna, říkej jak chceš. Já, ale nejsem tvůj otrok, jako ony." pravila jsem a odešla.

Do knihovny vešla Rose a pověděla mi, že už je snídaně. Šla jsem na ni spolu se strážemi a Rose. Když jsem dorazila do jídelního sálu, posadila jsem se ke stolu na své místo jako obvykle. Christian tam už seděl, a když jsem se posadila, pohlédl na mě.
"Dnes večer se koná bál na oslavu tvých narozenin." řekl a usmál se.
Zvedl se že židle a přišel ke mě a položil na stůl modrou krabičku.
"Narozeninový dárek. Snad se ti bude líbit, i když jsem ho dělal já." řekl.
Otevřela jsem ji a uviděla náhrdelník s rubíny.
"Děkuji." pravila jsem tiše.
"Můžu?" zeptal se a já přikývla.
Vyndal ho z krabičky a zapl mi ho. Lehce jsem se usmála, on mi úsměv oplatil a pak si šel sednout. Když jsem dojedla, vstala jsem od stolu. On také vstal. Jemně mě chytil za ruku.
"Katie, ta hádka..." zašeptal a já ho přerušila.
"Nekaž to." pověděla jsem tiše a odešla.
Seděla jsem v knihovně až do večera,kdy pro mě přišla Rose, abych se šla připravit. Převlékla jsem se do červených šatů, abych ladila s náhrdelníkem.

Učesala mi vlasy a ze dvou předních pramenů mi upletla copánky, které vzadu spojila do jednoho. Vyndala korunku a chtěla mi ji nasadit.
"Je to nutné?" zeptala jsem se.
"Ano."

Šli jsme do sálu kde se konal bál. Bylo tam spoustu lidí, které jsem nikdy neviděla. Spousta z nich mi chodila přát vše nejlepší. Nakonec byl i královský tanec. Začala hrát pomalá hudba a my jsme začali tančit. Když jsme dotančili, ozval se potlesk. Já se pak nenápadně vytratila na balkon. Potřebovala jsem na vzduch. V hlavě se mi míchalo spoustu myšlenek dohromady a city, ty byly neuvěřitelně zmatené.

Královská povinnost - STARÁ VERZEWhere stories live. Discover now