Královská povinnost - STARÁ VERZE

Posel dobrých zpráv

Katherine
Probudila jsem se nevím kdy. Připadala jsem si jako vězeň, vlastně jsem vězeň byla. Čas pomalu ubíhal a já ho strávila prohlížením si celého neosvětleného pokoje, super zábavné to vám musím říct.

Chris
Uběhli další dva měsíce a Kate nikde. Po hradě chodím jako duch, nejím, nespím a ani s nikým nemluvím. Teď je odpoledne a já sedím na zemi zamčený v pokoji. Uslyšel jsem bouchání na dveře a podíval se na ně.
"Chrisi!" zakřičel James a dál bušil na dveře. Seděl jsem tam dál a snažil se to ignorovat.
"Dělej otevři ty dveře! Nenuť mě, abych ty dveře vyrazil." zakřičel znovu a zabouchal na dveře. Zvedl jsem se a pomalu šel ke dveřím.
"Přišel Posel, který říkal, že má důležitou informaci o Kate!" zakřičel znovu, já rychle odemkl a otevřel dveře.
"Kde je?!" zeptal jsem se.
"V přijímacím sále, tak pojď už!" řekl a rychlým krokem se vydal k přijímacímu sálu.
"Co říkal?" zeptal jsem se.
"Nic říct nestihl, šel jsem rovnou za tebou." pravil James.
Rozběhl jsem se k přijímacímu sálu a James běžel za mnou. Rozrazil jsem dveře a rozhlédl se po místnosti. Uprostřed místnosti stála Rose s nějakým klukem. Mohl být tak stejně starý jako já jen možná o trošku starší.
"Dobrý den." řekl a uklonil se.
"Dobrý, vy jste ten posel?" odpověděl jsem nedočkavě.
"Ano. Poslali mě sem mí přátelé z vedlejšího království." pravil.
"Vedlejšího království?" zeptal se James a pohlédl na mě.
"Ano, vládne mu král Sebastian. To on unesl královnu Kate. S pomocí jedné Sebastianovy služebné se jí podařilo utéct a schovala se u mých přátel. Než se stačila vydat na cestu zpátky sem, Sebastian zjistil kde se ukrývá a odvedl ji znovu na svůj hrad." pravil a já se hrozně naštval.
"Já ho zabiju!" řekl jsem naštvaně a do zdi hodil židlí co stála vedle mě. Rozbila se na několik kusů. Vůbec mi to nevadilo, protože jsem měl hrozný vztek. Chtěl jsem Sebastianovi strašně moc ublížit, takže mě v téhle chvíli nezajímala nějaká blbá židle.
"Chrisi!" křikl na mě James a já na něj pohlédl.
"Mělo mě to napadnout hned!" řekl jsem.
"Uklidni se. Chápu, že tě to naštvalo, ale uklidni se. Nic nevyřešíš tím, že rozbiješ půlku nábytku v zámku." pravil James.
"Jedu si pro ni." řekl jsem a šel ke dveřím.
"Jdu s tebou." ozval se James a já se na něj ohlédl.
"Jedu s vámi, jestli vám to nebude vadit." řekl posel a já přikývl.
"Rose, dávej na sebe pozor." pravil James a pak jsme společně odešli.
"Jdu zařídit vojáky." pravil James.
"Jdi, já se jdu převléknout. Sejdeme se ve stájích." odpověděl jsem mu a oba jsme zabočili za roh, akorát každý na jinou stranu.
V rychlosti jsem se převlékl a vydal se do stájí. James a spousta vojáků byla připravena na cestu. Vyrazili jsme a já se nemohl dočkat až Sebastianovi rozbiju hubu.
Jeli jsme rychle a na noc jsme se utábořili. Ráno jsme znovu vyrazili a dopoledne jsme byli v Sebastianově království. Projížděli jsme městem a všichni zmateně pobíhali po městě. Báli se, že je napadneme. Zastavil jsem uprostřed náměstí.
"Nebojte se!" zakřičel jsem hlasitě a všichni se na mě podívali.
"Nechceme nikomu z vás ublížit, proto jděte všichni do svých domovů a tam se zamkněte. Nevycházejte dokud nedostanete znamení. Nechci nikoho z vás ohrozit, jedu si jen něco vyřídit se svým bratrem." řekl jsem a všichni se začali schovávat do domů. Za malou chvíli bylo náměstí prázdné a my se vydali lesem k hradu.

Katherine
Mám tady toho už dost. Začínám už vážně bláznit. Teď je dopoledne a já tu pořád sedím v tmavé místnosti bez slunečního světla. Dva měsíce jsem neviděla denní světlo. Po tmě jsem šla ke stolu a omylem do něj strčila. Neřešila jsem to a napila se vody v poháru. Otočila jsem se a šla zpátky k posteli, ale všimla jsem si otevřeného obrazu. Vzpomněla jsem si na to, že tu je vlastně cesta ven. Pod postelí jsem nahmatala pochodeň a sirky. Zapálila jsem pochodeň a šířky si dala do šatů, kdyby náhodou. Dala jsem pochodeň do držáku vedle obrazu a šla ke stolu. Vzala jsem židli a hodila ji proti zabedněnému oknu. Židle se rozbila a pár prken odpadalo na zem. Do místnosti proniklo světlo, až jsem musela přivřít oči. Jedno prkno jsem uchopila a tloukla u do ostatních, které za chvilku odpadaly také. Pak jsem otevřela okno a s pochodní vlezla do obrazu. Sice mi to trošku trvalo, ale zvládla jsem to. Obraz jsem za sebou zavřela a pak se vydala chodbou pryč. Cesta se svažovala dolů a pak byly dlouhé schody. Sešla jsem je a šla dál. Párkrát cesta zatáčela až jsem došla na její úplný konec. Byly tam schody vzhůru a padací dveře. Vystoupila jsem na dva schody a pracně otevřela dveře. Proniklo jsem světlo a já vyběhla schody. Byla jsem v nějakém křoví. Vylezla jsem z něj a utíkala pryč. Za běhu jsem se neustále otáčela za sebe a nakonec jsem do někoho narazila. Zvedla jsem hlavu a uviděla...