Královská povinnost - STARÁ VERZE

Válka

Chrisův hlas bych poznala všude. Moje smysly byly omámené a mozek nechtěl spolupracovat. Pak jsem udělala něco po čem jsem toužila, tím jsem překvapila jak sebe, tak i jeho. Políbila jsem ho, ale pak jsem se vzpamatovala a jako malé dítě utekla.
Předevšemi působím seriózně a jsem klidná, nic mě nerozhodí. Vždy jsem taková byla, ale jeho přítomnost se mnou dělá neuvěřitelné věci. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že se mu začínám poddávat. Ne a to se nesmí stát. Věděl by, že jsem slabá a nedokážu mu odolat.
Byla jsem zamčená u sebe v komnatě. Seděla jsem na zemi a opírala se o postel. Nevím ani proč, ale tekly mi slzy. Seděla jsem tam hodnou chvíli dokud jsem neuslyšela zaklepání.
"Katie." promluvil Chris. Zvedla jsem se a šla ke dveřím.
"Vím, že tam jsi zamčená. Odemkni prosím tě." řekl tiše a já se opřela o dveře. Uslyšela jsem jak se opřel o dveře a mě unikl tichý vzlyk.
***
Uplynul měsíc a dnes se jede na tažení. Od té doby jsme spolu už vážně nemluvili a neviděla jsem ho ani jednou. Jediná má společnost je Rose. Je tu se mnou zavřená v pokoji, protože jsem nechtěla pryč z pokoje. Je ráno, před chvilkou jsme společně s Rose snídaly.
"Už jeli?" zeptala jsem se Rose. Chtěla mi odpovědět, ale ozvalo se zaklepání. Rose šla otevřít a pustila dovnitř Chrise. Poté odešla a nechala nás, abychom si v klidu promluvili.
"Chtěl jsem ti říct, že už vyrážíme." řekl a já nepatrně přikývla. Udělal krok směrem ke mě a já o krok ustoupila.
"Dobře jdu pryč. Dávej na sebe pozor prosím. Stráže budou odteď všude s tebou, kvůli tvému bezpečí a mému klidu. Nikdo se k tobě nepřiblíží ani na metr, kromě Rose." řekl a v jeho očích jsem něco zahlédla. Strach? O mě? Je to možné?
Kývla jsem.
"Promluv na mě aspoň, možná je to naposled co tě uslyším." pověděl.
"O tom se nežertuje." řekla jsem tiše.
"Děkuji ti." pravil, otevřel dveře a pohlédl na mě.
"Opatruj se." pověděla jsem, on se usmál a pak odešel. Chtěla jsem se za ním rozběhnout a obejmout ho, ale nohy zůstaly stát na místě. Rose vešla do pokoje a já se otočila k oknu. Přešla jsem k oknu a podívala se z něj ven. Zrovna sedal na koně. Potom se podíval na mé okno a usmál se na mě. Než jsem se nadála, byl pryč a já němě hleděla na místo kde ještě před chvilkou byl. Od té chvíle jsem o něj měla veliký strach.
***
Uběhlo spoustu dní, týdnů a měsíců. Je to už skoro deset měsíců a já o něm stále nemám žádné zprávy. Stráže mě nespustí na chviličku z dohledu, jsou všude se mnou kromě pokoje a nejsou dva, ale je jich dokonce šest. Prý kdyby náhodou. Posledních pár dní jsou, ale nějací opravdu zvláštní. Jako kdyby se mělo něco opravdu stát, nebo jako kdyby věděli něco, co já ne. Když Rose není se mnou v pokoji, tak tam jsou se mnou dva. Před chvilkou šla pro oběd a i ona dostala stráže. Má čtyři stráže, takže když jde se mnou do zahrady, což se mnou je pořád, chodí deset stráží.
Chci na ně zkusit jednu věc. Zahraju na ně, že se chci podřezat, a že to neudělám jen v tom případě, že mi poví co se děje. Myslím, že by to mohlo zabrat.
Vyndala jsem ze šuplíku dýku a přešla k oknu. Měla jsem šaty s krátkým rukávem takže mi to hrálo do karet. Ukázala jsem jim dýku a oni šli ke mně.
"Stát! Ani krok, nebo to udělám." řekla jsem a přiložila si dýku k zápěstí. Zastavili a podívali se vystrašeně. Do dveří vešla Rose a uviděla co se tady děje. Věděla o tom, vlastně to byl její nápad.
"Kate!" vykřikla a mrkla na mě.
"Zůstaňte tam!" zakřičela jsem.
"Královno to nechcete udělat." promluvil jeden ze stráží.
"Ale ano! Myslíte si, že jsem hloupá a nic nepoznám. Vidím, že se tu, ale něco děje! Jestli mi to neřekněte, zabiju se." řekla jsem.
"To nemůžeme." řekl.
Trochu jsem se řízla, aby to bylo uvěřitelné a krev začala kapat na podlahu. Otevíral pusu, že chce něco povědět, ale vešel James.
"Jamesi! Co se stalo? Nikdo mi nechce nic říct." vykřikla jsem.
Nic neříkal a smutně hleděl. Přiběhla jsem k němu a podívala se na něj. Pohlédl mi do očí a stále nic neříkal.
"Tak řekni něco?!" vykřikla jsem.
Smutně na mě pohlédl a pak pravil : "Chris..."