Královská povinnost - STARÁ VERZE

Polibek

"Kate, s Belgií jsem se snažil vyjednávat, ale na dobré slovo neslyší. Mají co chtěli. Do války se jde a hotovo." pověděl Chris.
"Je to, ale nesmysl. Proč chceš obětovat nevinné životy?! Spousta vojáků z tvé armády má určitě rodinu a ty chceš malé děti připravit o otce?" zeptala jsem se.
"Kdyby jsme přemýšleli takhle, neměli bychom žádná území. Vojáci v armádě nemají rodiny, s touto podmínkou se do armády přihlásili." odpověděl mi Chris.
"Nechtějte mi tvrdit, že těch dvacet pět tisíc vojáků nemá rodinu? Možná, že o ní jen nevíte." pověděla jsem.
"Jak víte počet?" zeptal se někdo.
"Nejsem tak hloupá, zjistila jsem si to." pravila jsem.
"To je obdivuhodné." řekl znovu ten, co se mě ptal.
"Ano, to je obdivuhodné. Tvoje matka se o to nezajímala Chrisi." řekl muž stojící po Chrisově pravici.
"Jamesi." pověděl tiše Chris.
"Proč bych se neměla zajímat? Je to i má země, jistěže mě zajímá co se v ní děje a co si myslí lidé. Jestliže se o to Chrisova matka nezajímala, to není má starost. Já se o svou zemi zajímám a zajímat se budu i nadále." pravila jsem směrem k Jamesovi.
"Taková má královna být." pověděl s úsměvem James a loktem šťouchl do Chrise, který se díval do země.
"Odkdy se nevzdělané ženy pletou do záležitostí říše?" slyšela jsem potichu od někoho.
Chris to také slyšel a podíval se do leva na muže úplně nakonci. Propaloval ho pohledem a už chtěl něco říct, ale já ho předběhla.
"Co vy o mě víte?! Mí rodiče dbali na mé vzdělání. Za život jsem určitě přečetla více knih než vy a vaše žena dohromady! Takže se do toho nepleťte." řekla jsem rozhořčeně a James se zasmál.
"Tak teď tě dostala Dave." řekl James.
"Má se mnou někdo ještě nějaký problém?" Jestli ano řekněte to nahlas." pravila jsem klidně, nastalo ticho.
"Dobře, když se mnou nikdo žádný problém už nemá, můžeme začít přemýšlet nad rozumnější variantou než válčení." promluvila jsem.
"Kate, do války se jde a už to nebudeme rozebírat." pravil Chris a díval se spíše za mě než na mě. Naštvaně jsem odešla a nezapomněla za sebou prásknout dveřmi.
                              ***
Chris prostě řekl, že se do války jde. Jak řekl, tak udělal. Jeho bratr naštěstí už odjel a Chris začal s přípravami na tažení. Na snídaně, obědy a večeře už nechodil. Vlastně nebyl tam od té doby co jsme se pohádali na mých narozeninách. Je to už měsíc a jakmile se dokončí přípravy, jde do války. Od toho jednání jsme spolu zase nemluvili, a ani jsem ho nevídala. I když mi jeho přítomnost nedělala žádnou radost, teď jsem si připadala sama jako nikdy dřív.
Teď zrovna znovu sama večeřím. Rose onemocněla, takže teď chodím všude sama. Myslím si, že by nikdo ani nepoznal, kdybych utekla. Po večeři jsem šla do pokoje a převlékla se do šedých šatů, co nosí obyčejní lidé. Vzala jsem si sebou i dýku. Nasadila jsem si plášť a vyšla do zahrad. Byla už docela tma a pršelo. Chvilku jsem se procházela, ale pak jsem uviděla tmavou siluetu v dáli u stromu. Obešla jsem to tak, abych ta osoba byla ke mě zády. Obešla jsem to kolem toho stromu, ale nikde nikdo. Vytáhla jsem dýku a hleděla do tmy před sebou. Plášť jsem měla mokrý a vlasy také. Uslyšela jsem šelest listů a praskání větviček. Nestihla jsem zareagovat, někdo mě svým tělem přimáčkl ke kmenu stromu a chytil mi ruku s dýkou. Ta mi vyklouzla a já stratila poslední naději. Moc dobře jsem ho neviděla, i když svítil měsíc. Chtěla jsem se bránit, ale udělal něco co mě rozhodilo. Políbil mě a já si to užívala. Líbal úžasně, i když nevím kdo to byl. Můj mozek byl naprosto otupený a po nějaké době zpracoval informaci, že se tu s někým líbám, ale pár metrů odtud v hradu spí můj manžel. Odtáhl se ode mě a pustil mou ruku.
"Chtěla si mě zabít, Katie?" pravil a uchechtl se. Ten hlas bych poznala všude i ve spánku...