Zpět do reality

329 15 0
                                    

Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala, protože mě oslepilo světlo, které svítilo do místnosti. Posadila jsem se a rozhlédla se.
Nebyl to sen.
Byli jsme v lovecké zámečku s nádhernou zahradou. Ani mě nemrzelo, že se dnes vracíme zpět do zámku, protože jsem věděla že se sem brzy vrátíme. A koneckonců v našem zámku nebudeme dlouho. Nejspíš už za dva měsíce se přestěhujeme do jiného zámku. Pro vládnutí našim spojeným královstvím to bude prý nejlepší místo. Budeme tak nějak ve středu obou zemí. Zámek se, ale nyní připravuje, abychom se do něj mohli později jenom přemístit.
V zahradách našeho budoucího zámku Chris už vybral vhodné místo pro znovu uložení ostatků jeho bratra a otce spolu s pamětním kamenem, na kterém je už delší dobu i jméno Emily.
Nechtěl je tam nechat. Naprosto ho chápu, a proto jsem se navrhla, že vyberu nějaké květiny, které budou u tohoto místa později zasazeny a Chris s tím souhlasil.
Dá se říci, že to bude jako nový začátek. Domluvili jsme se s Chrisem, že k tomu špatnému se pokusíme nevracet.
Přestala jsem zamyšleně hledět na jedno místo a přestala myslet o blízké budoucnosti.
Pohlédla jsem na druhou stranu postele. Chris klidně oddechoval a sem tam něco zamumlal. Bylo to roztomilé až jsem se tomu musela usmát. Lehla jsem si na bok a pozorovala ho. Za chvilku jsem, ale znovu usnula.

Mezitím u vzdálenější vesničky; pohled 3. osoby
"A mami, kdy už tam budeme?" zeptalo se nedočkavě malé dítě jdouc pomalu za svou matkou.
"Cesta je ještě dlouhá," odpověděla matka svému dítěti, chytila ho za ruku a trochu ho táhla za sebou.
"A proč tam jdeme?" optal se chlapec opatrně své matky a pohlédl na ni s obavami v jeho modrých očích podobajících se dvěma studánkám.
Matka zastavila a poněkud naštvaně se otočila na svého syna.
"Přestaň se už ptát. Ptáš se celou cestu," řekla matka daleko klidněji než by kdo mohl očekávat.
Syn se po této očividně nedostačující odpovědi matce vytrhl a běžel vstříc vesničce kousek před nimi.
"Synku!" vyřkla matka a rozběhla se za svým dítětem.
Stačila ho naštěstí chytit dříve než se ztratil v davu lidí uprostřed trhu. Otočila ho k sobě a poklekla k němu.
"Jdeme za mým dávným přítelem, se kterým jsem měla moc dobrý vztah. Vždy se o mě staral," pověděla vlídně matka a syn párkrát zamrkal svýma modrýma očima avšak nic neřekl.
"A proč tam jdeme zrovna teď?" zeptal se po chvilku chlapec a pohlédl na svou matku, která očividně nějakou otázku čekala.
"Nejsme na tom dobře a potřebujeme pomoc. Věřím, že nám jistě pomůže," odpověděla matka a zvedla se nepouštějíc ruku svého dítěte.
"A teď už pojď, musíme si tady najít nějaké přístřeší na noc spolu s jídlem a zítra se zase vydáme na cestu. Pak nám zbývají už jen dva dny cesty a možná cestou potkáme někoho, kdo pojede na voze naším směrem," řekla matka a vedla za sebou svého syna, který zvědavě pokukoval po všech stáncích na trhu.
Ve chvíli kdy žena vypadala jakoby se ztratila, zamířila rázným krokem k domu na rohu jedné postranní uličky a zaklepala na dveře.
Když se dveře otevřely, objevila se v nich postarší žena s černým šátkem přes ramena.
"Co tu děláš?" ozvala se žena po chvíli ticha, kdy překvapeně hleděla na osobu stojící před ní.
"Můžeme tu na noc zůstat?" zeptala se žena a rukou před sebe popostrčila své dítě, které se za ní schovávalo.
Starší žena na něj pohlédla a potlačila slzy.
"Pojďte dál," řekla po chvíli a o pár kroků ustoupila, aby tito pocestní mohli vejít.
Když se za nimi zavřely dveře, obě ženy se posadily ke stolu naproti sobě a malý syn se usadil na klíně své matky.

Christian
Když jsem se vzbudil, musel jsem párkrát zamrkat, protože mě oslnilo světlo z oken.
Chtěl jsem se pohnout, ale všiml jsem si, že se moc hýbat nemůžu. Držel jsem Kate pevně okolo pasu a ona mi ležela na hrudi. Vlastně jsem toho moc neviděl přes její dlouhé černé vlasy, které měla všude možně.
Pokusil jsem se opatrně zvednout, abych ji neprobudil. Což se mi nepovedlo a za chvíli na mě upírala své oči, které byly zelené jako dva smaragdy.
"Dobré ráno," usmála se na mě a věnovala mi polibek na tvář.
"Dobré," odpověděl jsem a také se usmál.
"Nechtěl jsem tě vzbudit," řekl jsem po chvíli.
"Nevadí, já už byla vzhůru, ale pak jsem nějak usnula," řekla a posadila se.
Vstal jsem a převlékl se z pyžama do normálního oblečení. Katie si zase oblékla své šaty a společně jsme šli na snídani.
Po snídani jsme si udělali dlouhou procházku po zahradách, která nám zabrala čas pomalu do oběda. Oběd jsme si, ale už nedali a vydali se na cestu zpět do zámku za povinnostmi, které nás tam čekají.
Po celou dobu jízdy byla Kate úplně potichu, protože si zvědavě prohlížela všechno okolo a snažila se si cestu zapamatovat.
Když jsme pak přijeli zpět do zámku bylo odpoledne, takže cesta tam nezabere opravdu moc času.
Každý jsme se vydali jiným směrem. Kate šla za Emily a já se šel podívat do pracovny jestli tam mám něco nutného k vyřízení. Cestou tam jsem potkal Jamese spolu s Henrym, kteří se ke mně připojili. Vůbec jsem se tomu nebránil. Henry mi přijde jako slušný člověk a když je teď navíc ten můj nevlastní švagr, měl by něco vědět o tom, jak zemi spravujeme. Koneckonců pomoc jsem potřeboval. Vůbec mě to podepisování a všemožné věci nebaví. Většinou místo toho s Jamesem jezdíme na koni nebo šermujeme a tyhle věci řešíme v noci, kdy už obě naše polovičky spí a nic netuší. Myslím, že za to by mi Kate určitě nepoděkovala a navíc když teď toho máme ještě víc spojením našeho království s kralovstvím jejího otce.
Přestal jsem se v hlavě zabírat hloupostmi a místo toho pročítat hromadící se dokumenty na mém stole.
Už se těším až to budeme mít hotové a já budu moci jít za Emily a Kate...

Královská povinnost - STARÁ VERZEWhere stories live. Discover now