Převzetí odpovědnosti

416 17 0
                                    

Právě jdu na snídani spolu s Isabel. Diana se někam ztratila, ale říkala, že hned přijde. Má nálada nebyla nijak dobrá, trvalo mi hodně dlouho než se mi podařilo usnout a z hlavy všechno alespoň na chviličku vypustit.
Měla jsem oblečené černé šaty, rozpuštěné vlasy bez korunky či nějaké čelenky.
Zabočily jsme s Isabel za roh a už skoro byly před jídelním sálem, když se objevila služebná mé matky.
"Výsosti." řekla a uklonila se.
"Co se děje?" zeptala jsem se jí.
"To nevím, ale potkala jsem vaši služebnou, která po mě chtěla ať vám vyřídím, že si musí něco ověřit a pak si s vámi promluvit, protože je to prý naléhavé." řekla.
"Děkuji ti za informaci." pravila jsem a rukou pokynula strážím, kteří stáli u dveří, aby mi otevřeli.
Po matčině pravici bylo volné místo zřejmě pro mě.
"Matko." řekla jsem, když jsem přistoupila blíže a uklonila se.
"Pojď Kate a posaď se tady vedle mě." pravila matka a rukou ukázala na volné místo po její pravici. Posadila jsem se a pohlédla na matku. Měla červené oči od pláče a bylo na ní vidět, že je hodně unavená.
Do sálu přišla Diana a uklonila se. Potom přišla ke mě a stoupla si za mě po mé pravici. Potom se mi sklonila k uchu.
"Co bylo tak naléhavého?" zašeptala jsem.
"Výsosti..." začala, když v tom jsem uslyšela otevírání dveří. Podívala jsem se tím směrem a uviděla Chrise.
"To si mi chtěla říct?" zeptala jsem se jí, když jsem se na ni podívala.
"Ano výsosti." pravila.
"Vaše veličenstvo." řekl Chris matce a mírně se uklonil.
"Pojď Chrisi, posaď se." řekla matka a ukázala na prázdné místo po její levici. Chris se šel posadil a já ho celou dobu pozorovala.
"Nevěděla jsem, že přijedeš. Kate mi nic neřekla." pravila matka. Podívala jsem se na ni a pak na Chrise.
"Sama jsem to nevěděla." zamumlala jsem, že mě nikdo nemohl slyšet.
                               ***
Uběhly dva dny a dnes je otcův pohřeb.
Pohřeb byl naplánován na brzké odpoledne. Za chvilku to začne a mě se tam vůbec nechce.
"Proč to muselo takhle dopadnout? Proč musel otec zemřít?" ptala jsem se sama sebe a hleděla na svůj odraz v zrcadle. Jako bych to ani nebyla já. Jako by se vytratila všechna radost.
"Výsosti." řekl někdo a já se podívala ke dveřím. Stála tam Diana s Isabel. Obě byly oblečené v černém stejně jako já a všichni ostatní v dnešní den.
"Je čas jít." řekla Isabel.
"Tak jdeme." odpověděla jsem jí a pomalým krokem k nim došla.
"Upřímnou soustrast výsosti." řekly obě naráz a já se u nich zastavila.
Smutně jsem se na ně usmála a šla dál. Obě šly tiše za mnou a spolu s námi i dva strážní.
Přišla jsem před zámek, kde už byl Chris, Eleanor, Theodor (teď už manžel Eleanor) a pak nějací pašové.  Když jsem přišla, pašové a Theodor se mi uklonili. Theodorovi jsem říkala, že se mi nemá klanět, ale matka to nedovolila. Má matka je hodná, ale přesto má v sobě trochu pocitu nadřazenosti. A jelikož Theodor není člen královské rodiny ani není z nějaké vážené rodiny tak ten "poddaný". Matka ho přijmula do rodiny, ale stejně ho považuje za méněcenného.
Za pár chvilek přišla i matka, všichni jsme se jí uklonili. I když bychom to já ani Chris nemuseli dělat. Já to dělám, protože to je má matka a Chris to dělá z úcty k ní.
Potom jsme se odebrali na místo, kde se koná pohřeb. Pak začal obřad.
                              ***
"Chtěla bych si s vámi všemi promluvit a hlavně s tebou Kate." pravila matka, když jsme vešli do zámku po pohřbu.
Ani mě nezajímalo o čem s námi chce mluvit v den otcova pohřbu, ale zjevně to bude důležité, když nepočkala minimálně do zítra.
Šli jsme tedy do zasedací místnosti. Pašové, kteří se zúčastnili pohřbu tam šli s námi, i když jsem moc nechápala proč.
Matka se usadila na své místo po pravé straně od čela stolu. Přísahala totiž, že na otcovo místo se nikdo neposadí dokud bude naživu a ani ona sama.
Posadila jsem se po "otcově" levici naproti matce. Vedle mě si sedla Eleanor a vedle ní Theodor. Chris se posadil vedle matky a pašové pak na zbytek židlí u stolu. Matka si kapesníkem utřela slzy, a nadechla se.
"Otec chtěl, abych vám to oznámila v den jeho pohřbu." pravila a podívala se po všech přítomných.
"Týká se to následnictví trůnu." dodala a já se zamračila.
"To musíme řešit teď matko?" zeptala jsem se a ona se na mě podívala.
"Otec to tak chtěl Kate. Chtěl abyste to všichni věděli." pravila a pak pokračovala : "Jelikož nám syn nebyl dopřán, předpokládá se, že není nikdo kdo by trůn převzal a že království zanikne."
"Avšak otec si někoho vybral. Přál si, aby převzal trůn a splnil jeho poslední přání." dodala.
A po chvíli ticha řekla : "Jsi to ty Kate."
"Cože?!" pravila jsem a vyskočila ze židle.
"Otec si přál, aby si po něm trůn zdědila ty." zopakovala a podívala se na mě.
"To nejde!" řekla jsem a nevěřícně na se ni dívala.
"Ale ano jde. Budeš vládnout dvěma královstvím." pravila nespouštějíc ze mě svůj pohled.
"Proč já? Proč nemůže kralovat Eleanor? Vždyť je starší a byla na to připravovaná už od mala."  řekla jsem.
"Nic proti tobě Theodore, ale Theodor nemůže být král. A otec věřil, že ty to zvládneš." odvětila matka.
"Proč by nemohl být? Co je mi po tom jestli má nebo nemá královskou krev?! Spousta lidí bez urozenosti má daleko lepší charakter a rozum, než ti kteří tu urozenost mají. A navíc vládneme už dvěma královstvím." řekla jsem a snažila se ovládnout obrovský vztek.
"Dvěma?" zeptal se někdo z pašů.
"Chrisovu bratru byl udělen trest smrti a jeho království jsme začali spravovat my." pravila jsem spíše matce než pašovi, který se zeptal.
"Nicméně tohle království je, ale ze třičtvrtě jenom tvé a zbylá čtvrt je Chrise." pravila matka a zvedla se ze židle na což se zvedli i ostatní.
"Od teď jsi Katherine Samantha Marsei-de-Montie z Arden." řekla matka a uklonila se mi. Stejně tak všichni ostatní.
"Jděte všichni pryč." pravila jsem a rozdýchavala situaci.
Všichni odcházeli, dokonce i matka. Zůstal tu jenom Chris. Obešel stůl a postavil se vedle mě.
"Kate, ty to zvládneš." řekl a nejspíš si myslel, že mě tím uklidní.
"Ty jsi to od začátku věděl, že?" zeptala jsem se ho a pohlédla na něj.
"Od začátku si to všechno věděl." zopakovala jsem to a on mě vtáhl do objetí.
"Nech mě být!" vykřikla jsem a dostala se z jeho objetí.
"Věděl si, že je otec smrtelně nemocný, proto si mi navrhl, abychom sem jeli! Věděl si, že mi chce přenechat království a nic z toho si mi neřekl!" vykřikla jsem a dívala se na něj se slzami v očích.
"Neřekl jsem ti to, protože tvůj otec nechtěl, aby si to věděla. Nechtěl aby ses trápila ani já to nechtěl. Tak jsem ti řekl, abychom sem jeli. Chtěl se s tebou rozloučit v tichosti, protože věděl, že by ses s tím nesmířila a snažila se najít řešení. A o tom království, tušil jsem to." pravil.
"Proč to Eleanor mohla vědět a já ne? Proč mě nikdo nic neřekne a musím se to dozvědět jako poslední?! Ale máš pravdu nesmířila bych se s tím. Nenechala bych ho totiž jen tak zemřít." řekla jsem a po tváři mi tekly slzy.
"Nechtěli jsme, aby ses trápila." odpověděl mi a já se opřela rukama o stůl.
"Proč mě se plánuje budoucnost aniž bych o tom věděla nebo si o tom mohla sama rozhodnout? Závidím Eleanor, tolik jí závidím, protože ona je volná. Může si dělat co chce, může milovat koho chce a může být jako obyčejný člověk." pravila jsem a podívala se na něj.
"Možná bych se s tím dokázala postupně srovnat kdybych se to všechno nedozvěděla v jednu chvíli. Všichni to věděli, včetně tebe." řekla jsem po chvilce.
"Jdi pryč, nech mě být." dodala jsem  a podívala se na stůl.
"Kate." řekl Chris.
"Jdi pryč!" zvýšila jsem hlas a přestala se opírat o stůl.
"Jak chceš." řekl poraženě a odešel. Začala jsem brečet a znovu se opřela o stůl.
Už nic nezvládám. Jak tohle všechno mám zvládnout a převzít všechnu odpovědnost?

Královská povinnost - STARÁ VERZEDonde viven las historias. Descúbrelo ahora