Naděje?

379 18 0
                                    

Uslyšela jsem rychlé odemykání a prudké otevření dveří. Vběhla dovnitř Emily, služebná a zavřela za sebou. Zamkla na dva západy a hodila po mě svázaná prostěradla.
"Je to magor! Chce tě zabít a já myslím, že si to nezasloužíte ani jeden. Svaž to s tím svým, honem!" řekla naléhavě. Vyndala jsem provaz a svázala to dohromady. Zavázala jsem to kolem nohy postel a silně utáhla. Emily zatím otevřela okno a já pak provaz vyhodila ven. Dosáhl až na zem, takže skvělé. Zastavila jsem se u okna a pohlédla na ni.
"Ať se stane cokoli, zachraň se aspoň ty, ano? Slibuješ?" řekla.
"Ano, ale..." pravila jsem a nechtěla ji tu nechat.
"Žádné ale. Honem vylez! Kdybych náhodou umřela, najdi mé rodiče a řekni jim, že je miluji." zašeptala, já přikývla a pak opatrně vylezla z okna. Držela jsem se prostěradel a doufala, že jsem svázané dobře. Pomalinku, ale snažila jsem se co nejrychleji slézt dolů. Netrvalo to tak dlouho a pod nohama jsem ucítila pevnou zem. Odstoupila jsem a čekala na Emily. Viděla jsem, že už leze dolů.
"Utíkej!" zakřičela na mě dolů. Stála jsem na místě a rozhlížela se všude kolem. Uslyšela jsem výkřik a podívala se na Emily. Padala dolů až dopadla na zem. Běžela jsem k ní, ale ona se nehýbala. Uviděla jsem konec prostěradla, ale byl přeříznutý. Začala jsem utíkat k bráně. Stráže, kteří mě hledali jsem přelstila. Vyběhla jsem bránou a běžela tam, kam mě nohy táhly. Proběhla jsem les, a když jsem si myslela, že jsem dostatečně daleko, tak jsem zpomalila. Vyčerpaně jsem si sedla ke stromu a zrychleně dýchala. Seděla jsem tam chvíli, protože jsem bojovala sama se sebou. Nechtělo se mi to vstát, celé tělo mě bolelo a myslím, že rány, které mám na zádech mi začaly znovu krvácet. Způsobil mi je Sebastian, kdo jiný? Zase jsem mluvila o Melanie a naštvalo, tak moc, že nezůstal jenom u facek. Přinesl si nůž a bič. Na zádech mám nejméně tři řezné rány a šrámy od biče mám po celém těle.
Zvedla jsem se a pomalu šla dál. V dáli jsem uviděla malá světélka, která zářila ve tmě. Přidala jsem do kroku, a když jsem došla do městečka zaťukala jsem na první dveře, které mi přišly do cesty. Doufala jsem, že to budou milí lidé.
Zámek cvakl a dveře otevřela starší pán a za ním stála starší paní.
"Dobrý večer, promiňte mi, že vás obtěžuji v tuto hodinu, ale mohu se u vás prosím schovat?" zeptala jsem se naléhavě.
"Pojďte dál." řekl pán a ustoupil stranou.
"Děkuji mnohokrát, vážně!" pravila jsem a vstoupila do domu. Pán za mnou zavřel a zamkl.
"Posaďte se a povězte nám co se stalo, jste rozrušená." řekla mile paní, která se posadila ke stolu. Sedla jsem si naproti ní a její muž si sedl vedle ní.
"Můj manžel, se kterým čekám dítě má bratra, ale ten je úplný magor a svého bratra nenávidí za to co se mezi nimi stalo. Chtěl se mému manželovi pomstít, a tak mě unesl. Byla jsem u něj zavřená pět měsíců, ale jedná jeho služebná mi pomohla se dostat ven." řekla jsem a spustily se mi slzy. Sice jsem Emily moc neznala, ale chtěla mě zachránit a kdybych jí mohla pomoct určitě bych to udělala.
"Neplačte." řekla a podala mi kapesník.
"Emily mě chtěla zachránit, ale ten pošuk nařízl provaz a ona se spadla dolů..." řekla jsem a vzlykla.
"Emily?" zeptala se paní a z obličeje jako kdyby se jí vytratila všechna barva.
"Nejmenuje se ten pošuk náhodou Sebastian?" zeptal se pán a já přikývla. Paní tiše vzlykla a její manžel ji objal kolem ramen.
"Buď aspoň ráda, že zemřela pro dobrou věc. Zachránila dva nevinné životy." řekl pán a v očích se mu leskly slzy.
"Je mi to moc líto, kdybych mohla ji nějak zachránit udělala bych to přísahám." řekla jsem a znovu vzlykla.
"Věříme ti." řekl pán.
"Emily říkala, že kdyby se jí něco stalo, že vás mám najít a vzkázat vám, že vás miluje. Já bych si to s ní teď klidně vyměnila, aby ona tu byla s vámi a já mrtvá. Nechci být důvod, kvůli, kterému budou umírat nevinní lidé." pravila jsem.
"Děkujeme ti, že si nám to pověděla. Emily udělala dobrou věc, lepší než kdyby ji zabil z rozmaru. Jeden zemřel, ale zachránil život dvoum." řekla tiše.
"Je mi to líto, opravdu." odpověděla jsem a po tváři mi steklo dalších pár slz, stejně jako jí. Zvedla se a začala něco dělat v kuchyni.
"Udělám tu něco k jídlu, jistě máš hlad." řekla.
"Nechci vás obtěžovat, jen jsem se chtěla zeptat, jak se dostanu do východního království krále Chrise Ardenského." odpověděla jsem ji.
"Je večer a do vedlejšího království je daleká cesta, navíc si těhotná, takže si u nás nejdřív odpočiň. Určitě tě teď hledají takže tu pár dní přečkáš a pak se vydáš na cestu." pravila.
"Mnohokrát děkuji, nevím co bych dělala, kdyby jste mi nepomohli." řekla jsem.
"Nemáš za co, děvče." pravila mile.
"Ale mám." odpověděla jsem ji.
Udělala mi večeři, a když jsem jsem ji snědla, Daniel mi ukázal kam si můžu jít lehnout. Katarína mi dala čisté šaty a já se převlékla. Potom jsem si lehla do postele a s nadějí, že se dostanu zpět domů jsem usnula...


Královská povinnost - STARÁ VERZEKde žijí příběhy. Začni objevovat