Střípky a odštěpky

Drabblení s Áďou 3

Den zpoždění, ale tak nenastavili jsme si žádný limity, drabblíme jen tak pro radost. Tohle téma je zase od Ádi, a zní Vzpomínky. Áďa si dala double drabble a pozor, je to dost drsný. Já jsem se oddrsňákoval a dal jsem optimistický, tak se doplňujeme.

Áďa:

Na mýtince pod rouškou tmy sedí dívka. Zahalená v temném hávu, opírajíc se o svého černého koně, hledí na hvězdy svítíc na tiché černé obloze. Dívce se po tváři, skryté ve tmě, kutálí slzy.
„Proč...” pronese tiše. „Proč zrovna on? Proč já? Proč? Proč jen záříte a mlčíte?” Promlouvá k hvězdám zoufajíc. Nemůže se ubránit vzpomínkám. Dívajíc se na hvězdy vzpomíná...

Srdce jí buší stejně silně, jako duní kopyta jejího koně. Má v hlavě jedinou myšlenku - zachránit ho. Šípy jí a koně těsně míjejí, kličkují mezi stromy a jedou tryskem. V tom však zpomalí. Narůstá v ní vztek, otočí se a začíná zuřivě střílet po svých pronásledovatelích. Avšak šípy se nestrefují do svého cíle, ani u jedné ze stran. Ale v tom jeden z šípů letí přímo na ni. Má to být její konec...
Čas se zpomalí. Šíp se jí už už chystá probodnout, ale něco ho zastaví. Před ní padá na zem tělo. Vidí, jak šíp probodává jeho tělo. Začne z něho prýštit krev, a on zavírá oči. Padá jí přímo k nohám. Kleká si k němu. Zklamala ho.

Oliver:

Tvůj první pláč.
Byla jsi klidné dítě, až moc klidné, vzpomínám, jak tě první noc v porodnici dostaly na starost sestry, protože jsi mě děsila svým klidem.
Tvůj první úsměv.
Seděli jsme s tebou v čajovně, a nějaký hledač životní pravdy tě prakticky uctíval, indigové dítě.
Zažil jsem mnoho tvých poprvé.
A pak jsem myslel, že i naposledy.
Záblesk tvých vlasů, když jsem vás viděl kamsi jet autem, ale už jsem se nemohl přiblížit. Myslel jsem, že na mě zapomeneš.
Tvoje první zpráva na WhatsAppu v angličtině.
Začali jsme si k sobě znovu hledat cestu.
Teď už se u vzpomínek usmívám.