Střípky a odštěpky

We set this world on fire

VAROVÁNÍ: tohle je o cestě autobusem. A malý náhled do chaotické mysli. Jestli nemáte naprosto zbytečnejch deset minut, tak na čtení kašlete.

Ne, že bych běžně nejezdila busem. Ne, že by mi zbejvalo něco jinýho, když se potřebuju dopravit z bodu A do bodu B a není šance dát to pěšky v rozumným čase. Meziměsto a tak...

Po dnešku mi myšlenka na řidičák začíná připadat... přijatelnější. Holt budou civilní oběti a případně to ve velkým akčním stylu napálím čtyřicítkou do jedinýho stromu v okruhu padesáti kilometrů. Jo, přijatelný.

I když ta noční můrovitost celý dnešní putovní ságy není tak úplně vina autobusový dopravy. (A ta prostě je na palici, necelejch třicet kiláků z města do města, jedinej přímej spoj jede hodinu a půl, grrr! A už mlčím... možná.)

Spíš to bude ve viví palici.

Poslední dny mám pocit, jako bych byla mírně vychýlená z běžnýho časoprostoru... nebo ožralá. Nejsem. Děsivý.

A teď se k běžnejm nenormálním zážitkům, na který mám nějakej posranej magnet nebo co, přidalo ještě moje vlastní třeštění.

Zaprvý: i když se vyhýbám zpravodajství a tak vůbec si dávám oddech od všech průserů ve světě, dorazila ke mně (asi dost opožděně) zpráva, že INDONÉSIE HOŘÍ.Ne nějakej blbej lesejk nebo políčko. Co jsem naposled koukala, tak tu máme fakt celou blbou doprdele INDONÉSII V PLAMENECH. No nic. Netoužím po tom, aby lidi běhali po ulicích, řvali, že Indonésie hoří a všichni tu zahyneme, ale v tuhle chvíli by mi to skoro připadalo jako adekvátní reakce. Rozhodně se mi ta informace zasekla v hlavě a vyskakovala v různejch okamžicích. Většinou nevhodnejch.

Zadruhý: cestou na autobus jsem v dost strašidelným podchodu najednou zírala na nápis "Umřeš pomalu!" Červenej, drsnej, horor klišé prostě. Zarazilo mě to, zamrkala jsem, jestli to třeba nezmizí. Nic. Pořád to tam bylo. Ani nevím, jestli by mě vyděsilo víc, kdybych si to jen představovala.

Zatřetí: definitivně nemám ráda děti. Teda, některý snesu víc, ale konkrétně smečky těch paviánů ve věku, kdy se dostávaj do takový tý prepuberty, ty mě až... nevim, nějak děsí. Neříkám, že jsou ti šklíbáci horší (ani lepší) než v předešlejch generacích, jen asi vážně stárnu, protože jim totálně přestávám rozumět.

Ale zpátky k cestě.

V buse tam jsem natrefila jako spolucestující šílenou babku v bundě barvy highlight yellow, pořád všechno komentovala, bavila se za jízdy se řidičem a poletovala po vozidle jak nějakej blbej hopík... ale to bylo ještě v pohodě, spíš jsem se tak trochu usmívala.

INDONÉSIE HOŘÍ!

Aspoň většinu času.

Během půl hodiny jsme dojeli přesně 14 km od Písku. Vyloženě vyhlídková jízda. Z nudy jsem počítala koně a přestala jsem, když Indonésie hořela... eh, prostě jsem přestala, když mě to začalo uspávat. Zdá se, že v okolí každej, kdo má aspoň zahrádku, chová minimálně dva tři koně. Zajímavý zjištění. Zakoněný jižní Čechy.

Docela bych si v tom buse hodila šlofíka, ale bránila mi v tom jednak uřvaná žlutá, která se pokoušela bavit skrz sklo s náhodnými lidmi venku, a jednak můj vlastní mozek, bavící se tím, že mi předstrkoval obrázky hořících pralesů, hořících orangutanů a tak vůbec...

To máš za to, že sis kupovala chipsy s palmovým olejem, mrcho!

No dobře. V Týně nad Vltavou jsem byla tuším naposled, když jsem jako vivimládě demonstrovala s Hnutím Duha proti Temelínu a takový srandy. Teď jsem zjistila, že tam maj fakt divnej autobusák a vůbec je to divný město.

INDONÉSIE HOŘÍ!

Město plný uječenejch dětiček a holek, zamilovanejch do kluka v bílejch botách.

A blbě umístěnejch sloupů na mostě - jako fakt, jdu si, čumím do vody na ryby, a najednou dostanu mezi oči sloupem. Týne, ale no taaak!

V pudu sebezáchovy jsem přepnula na autopilota a začala přemejšlet o psaní (konečně se ten divnej pavoučí tvor, co motá nitky příběhů, vzpamatoval a i bez cukrovýho dopingu jakž takž maká). Což dělávám, když jsem v příčetným stavu až moc mimo a čím víc se soustředím, tím víc přitahuju nehody a náhody... myslím, že ten autopilot není zase tak auto, představuju si ho jako strhanýho chlápka s pytlema pod očima, kterej se snaží zachraňovat zároveň několik hroutících se procesů a přitom  nevylejt kafe, nezapomenout nákup na večer a poslat včas tchyni přání k narozeninám.

Indonésie...

Vyřídila jsem v tom divným městě, co jsem potřebovala, ani jsem nemluvila moc z cesty, a zpátky na autobusáku mi zbyla hodina volnýho času.

A dětičky. Podezřele zapáchající čekárna plná dětiček, shromážděnejch u zdroje free wifi s chytrejma telefonama, že to vypadalo jako roj nějakejch futuristickejch humanoidních forem života... Hmmm, nevím, jestli to bylo tou nadměrnou koncentrací v uzavřeným prostoru, ale vážně jsem to nedala a šla radši mrznout ven. Ten ohromnej neonovej nápis s Indonésií a-dál-už-víte mi totiž v tý společnosti vyskakoval co vteřinu.

Já vím, že všichni řešíme svoje vlastní píčoviny, já taky, globálníma problémama se zabejváme akorát tak nějak... hospodsky, bokem, aby se neřeklo.

Jenom to bylo prostě...

"Blablabla... novej iPhone... blablabla."

Svět je v plamenech.

"Blablabla... nová mikina... blablabla!"

Hoří.

"Socka zasraná vole atd. - sem vložte náhodně generovanou řádku sprostejch slov."

Kontrast.

Ale ne, vlastně jsem ty piškoty chápala. Ten průser sice nenastartovala moje generace, ani generace mejch rodičů, jenže řešit ho maj dospělí. Ne děcka.

We Didn't Start The Fire...

Já vím, tohle je děsně zmatenej deníkovej zápis. Tenhle den takovej byl... a pokračoval vlastně i v doupěti.

Ale zjistila jsem, že Indonésie nakonec šťastně zmokla - to byl fakt zásah z nebes na poslední chvílí, možná až po poslední chvíli - a pro mě tedy nastal čas jít se stejně šťastně ožrat s vraniou do virtuálního baru.

See ya...