Střípky a odštěpky

Nesouvislé viví poznámky z WHOCONU

Aby bylo jasno: šlo o můj první WHOCON, prakticky nikoho jsem neznala (až na pár individuí, s nimiž jsem byla domluvena) a navíc jsem se skoro měsíc před konáním stranila Facebooku, takže jsem přijela naprosto neinformovaná a věděla jsem pouze, že musím odpřednášet Daleky, nebo mě Satora VYHLADÍ.

- čtvrtek = totálně největší nervy a nastartovala se nějaká samovolná hladovka, ale zase na pivu se dá vcelku dobře přežít, žejo. Žejo?

No nic. Zkrátka jsem zjistila, že mi šéf uklidil (čti zlikvidoval) rozdělanýho Daleka (ono bych to pravděpodobně stejně nestihla dodělat, ale stejně jsem měla chuť někoho exterminovat rychlovarnou konvicí) a navíc měl pro mě špatný zprávy ohledně práce vůbec, takže k fanouškovským závažným starostem přibyla ještě tuna kravin existencionálních.

Večer jsem se zklidnila, ale stejně jsem až do rána dopřekládávala nějaký věci.

- pátek = cesta do Brna s vedoucí. Jako z práce. A s jejími dvěma potomky. Průměrná rychlost 60km/h, zezadu řvaly pohádky, zepředu rádio Impuls a do toho jsem měla vysvětlovat, cože to jako přenáším a co je to ten Doctor Who. Peníze jsem ušetřila, ale v cíli jsem z auta víceméně vypadla... a navíc mi Satora zakázala se intoxikovat až do jedenácté hodiny dopoledne v sobotu. Sakra.

- ale Brno, WHOCON, juhů, rychle jsem se vzpamatovala. A už to jelo.

- konstrukce TARDIS v jídelně. To byla ta naše slíbená pomoc organizátorům a spočívala v tom, že Satora (se do všeho) montovala a organizovala stavějící Doctory a já jsem házela lidi z okna a škodila okolo.

Kdosi z vnitřku konstruované TARDIS: "Potřebuju šroubovák!"

Okamžité zjevení se několika soniců.

Z TARDIS: "Křížovej, vy dementi!"

Mawrick hledá školníka, který by mohl vlastnit šroubovák (křížovej, vy dementi). Přilítne po deseti minutách, rudej a vyděšenej.

"Jsem se nedozvonil ani nedobouchal. Asi tam není, nebo co."

Chvíle ticha.

Já: "Školník je MRTVEJ!"

Kdosi: "Proč?"

Já: "Protože umřel."

Logika, ne?

Během akce sestavování TARDIS jsem si stačila navíc adoptovat sedmnáctiletého mladíka jakožto dceru (neptejte se) a nechala jsem si od něj... hej, ale no tak!  zkontrolovat noťas, promazat bordel a zrychlit systém. A ještě mi pak nosil/a kafe. Nejsem já šťastnej vivík?

- unavená z toho, tahat si pořád boty k Satoře do spací místnosti (ubytování jsem měla asi půl hodiny rychlé chůze od místa konání u kamaráda s příšerně chlupatým... hej, ale no tak! KOCOUREM), nechávala jsem je u sloupu ve vstupní hale, a nemůžu říct, jestli jsou whoviani tak milí a poctiví lidé, nebo mám tak strašné a nebezpečně působící boty, protože se jim vůbec nic nestalo a ani je nikdo nevyhodil do biohazard kontejneru...

- programu jsem moc nedala, proto tohle nemůžu pojmenovat reportáž. Trávila jsem skoro stejně času mimo prostory conu, jako na něm, a když jsem tam byla, věnovala jsem se spíš záškodnický činnosti a opruzování kolem. Nicméně vtipné zahájení jsem stihla. Chudáci překladatelé. Po tom, co se letos stalo, kdo ví, jestli je ještě příště uvidíme. :D

- mám tři, respektive čtyři nové placky. Protože to byl WHOCON, tak tři, které jsem si koupila sama, jsou všechny Supernatural. To dá rozum. Hehe. Od Satory jsem dostala placko-přívěško-otevírák s přetékajícím Dalekem a nápisem INTOXICATE. A pak se mi divte, že jsem se tím příkazem řídila.

- epické zážitky: běh s Doctory. Ehm, jo, tušíte správně, neběžela jsem. Aby mě něco donutilo běžet, musí to bejt buď hrozně nebezpečný, nebo hrozně přitažlivý. Shluk Doctorů a monster, řítících se po pěšině na hřišti, sice dost hrozivě působil, ale ještě ne dost. Jo, kdyby v čele jel Special Weapon Dalek...

Sraz jakýchsi náboženských... dobře, věřících na Svoboďáku. A neuskutečněný plán hodit mezi ně Planet Cracker Bomb. Pardon, to jsou ještě dozvuky mého zdálečtění...

Mimochodem, víte, že jeden z 5 000 000 lidí má v sobě dalecký faktor?

Lžičkový souboj, kde jsem opět nesoubojovala, jen se bavila sledováním soubojujících.

A konečně whovianská verze hry Cukr, káva, limonáda (ten upravenej text si nepamatuju, sorry, ale byl fajn), kde se shluk plačících andělů snažil dostat po schodišti k Doctorovi a společníkovi. To mě bavilo. I když jsem byla dost naprd anděl, protože mi stačilo držet se v zadních řadách a dělat ksichty.

- naše přednáška. Hmmm... V současný době probíhala cosplay soutěž a přednáška o Capaldim, navíc jsme byly umístěny v Mrtvé zóně, tak jsme si říkaly, že to bude pohodová sešlost pár zmatenejch jedinců se dvěma zmatenými přednášejícími. Jo, nacpalo se nám tam snad čtyřicet lidí. Mně připadalo, že jsou jich tak dvě stovky, ale když se něčeho bojím, mám sklony to zveličovat. :D Nakonec jsem se zasekla jen párkrát, můj, díky Kadet vytuněný, překlad úryvku z The Also People, obsahující kus Lamentu na nefunkčnost měl úspěch a stejně tak i některé další vtípky, o které jsme se pokusily a nakonec jsme sklidily i trochu nazasloužený potlesk (posledních dvanáct minut jsme to vzdaly a pustily video připravený pro chvíli totální krize).

- ano, a v sobotu večer, když jsem se chystala vyrazit za kamarádem a konečně se příšerně ožrat, jsem s Mayou v jídelně potkala tři úžasné cosplayerky. Supernatural. :D Ne, vážně fantastický a roztomilý. A já jsem musela vypadat jako starej úchyl, když jsem na ně zírala a skoro slintala. Maya byla pohotovější, páč nám je vyfotila. Jestli tohle některá z cosplayerek čirou náhodou čte, tak se omlouvám za blbý čumění, jste skvělý a já nad vaší fotkou nedělám nic, co by nebylo naprosto veřejně přístupnýho a přijatelnýho. :) Jen jsem měla strašnou radost, že se mi vážně podařil super-whocon.

- cestou zpátky jsem šla pěšky asi tři kilometry, abych se dostala k OC Olympia, jako vážně, Brno, nemůžete to s tou MHD nějak zfouknout, aby se v ní neztratil ani zmatenej vivík z Písku? Dík. Každopádně jsem bezpečně dorazila a když ze mě konečně, KONEČNĚ spadly všechny ty daleckopřednáškový nervy, stačila jsem při čekání na odvoz naklepat osnovu a poznámky k pokračování OT. Akorát mi tam asi kousek těch Daleků upadnul, takže se vy, kdo to pořád ještě čtete, máte čeho bát.

Nebo na co se těšit.