Střípky a odštěpky

DNP - čtyři noci v jednom balení

Sklidila jsem od pátku spoustu písmen... tak sem jdu nasypat zatím tohle. :)

3.3. pátek

- tak mě čeká super víkend. Ale aspoň bych mohla dopsat tu kapitolu. Doma jsem zase jako chcíplá, neschopná čehokoli. V podstatě jsem se do tý práce těšila. Jo, děsivý. Jenže aspoň tu nezapadám do takovýho toho nihilismu a všechno-je-na-hovnismu. Kdy se mi nechce psát právě i proto, že to vůbec nemá smysl. :)

- a dneska jsem si tak zevlila na zastávce, čekala na bus, když najednou zastavil úplně cizí chlápek a že jestli chci hodit do Písku. Doba váhání: 0,5 sec..
Popravdě i kdyby byl takovej magor, aby na mě něco zkoušel, aspoň bych se ulila z práce. A spíš by mi ho bylo líto... "Co? Do lesa? No tak jo, ale nevadí, když si přitom schrupnu? Pak mě kdyžtak něčím přikrejte, dík."
Ale ne. Dovezl mě až na pumpu, i když jel na hokej na druhej konec města. Čím já jsem si tohle zasloužila?

- no, a tady už mě čekala naše nová "ta nová". (Já jsem stará "ta nová"). Připadá mi to, že je z těch lidí a peněz a papírů ještě divočejší, než jsem bejvala já. A obecně mám z ženskejch, co jsou starší než já, takovej podvědomej vořeší respekt. Ale tohle se nedalo... prostě jsem z ní rostla.

- a když jsem vyrostla, šla jsem máknout. Upéct skoro všechno, srovnat zpátky věci, jak byly, než je začala - dostane krycí jméno Božena, tak! - přerovnávat, uklidit zhanobený hajzlíky, páč Božena má na to moc dlouhý nehty nebo co... až teď jsem se zastavila. A to je

23:06 - a málem jsem se posrala.

Jako fakt. Nejsem arachnofob, toho obrpavouka přes celou dlaň, co bydlí ve vaně, vyndavám holou rukou, když se jdu mejt... ale teď si tak čumím na monitor kamer a najednou přes celej krám PAVOUK! Tak pětimetrovej! Jo, jasně, docvaklo mi, že akorát nějakej malej parchant leze po čočce kamery, ale v tu první chvíli...
Nebejt velkej a odvážnej vivík, už jsem někde u Orlíku a nezastavuju.

23:22 - čas na kafe. Na Óčku hrajou Lunetic (až mám z toho v oku tic). A vzpomínám na vzácnou kazetu s Třešňákem, kterou mi kdysi brácha zákeřně přehrál - vlastně je div, že mám ještě bráchu, když to tak vezmu... A stejně se o nějakejch deset let později spolu se spoustou dalších kazet i tahle, přepsaná vztekle na "Tomášovy sračky Lunetici!" roztekla na zadním okně auta v letních vedrech; sračky i nesračky splynuly v černou hmotu s místy vyčnívající motanicí pásek.
Fuj, teď jsem z toho nostalgická.

Zbytek směny už psaní probíhalo jen z druhý strany sešitu. A tak to má být!

4.3. sobota

19:01 - právě tu platila za béňo nějaká holčina, vše OK, ale pak vyšla ven a jak byla ze dveří, předvedla vítěznej taneček, ruce ve vzduchu a jásání a všechno... až jsem šla tu platbu radši zkontrolovat. Nic podezřelýho. To jako poprvý platila? Poprvý platila benzín? Nechňápu, nic nechňápu.

19:13 - další tankisti. Dotankováno, dvojice sedí v autě u stojanu a cicmají se. Jako... co to sakra?!

- jsem fakt divizna, dneska.

- ona už cesta do práce byla zajímavá. Autobusem jsem jela za polovic. Přede mnou totiž nastupovala babka (jo, jednou za měsíc, zhruba, za správný konstelace planet tady z tý díry jezdí dva lidi!), měla ZTP a nevzala si lístek, nereagovala, asi nahluchlá, tak řidič ten lístek šoupnul mně a pasoval mě na její doprovod. Zkoušela jsem protestovat, že proti stařenkám nic nemám, ale takhle z ničeho nic jednu vyfasovat a vůbec, mně chcípnul i kaktus... řidič mě sjel tak strašně unaveným pohledem, že jsem sklapla, vzala si lístek a šla si sednout k přidělený seniorce.