Drabble, krátké příběhy, scénky, blbůstky a všechno, co se mi nehodí začlenit někam jinam.
Což znamená, že žánrově od fanfikčního třeštění po kecy ze života obludy.
Vstup na vlastní nebezpečí.
COVER od @ImRaVeNcLaWGirl - děkuju moc!
Potřebuju změnu, říkala jsem si. Tamten les je moc malej, říkala jsem si. Mám to procouraný hned, chci dobrodrůžo...
Tak jsem dostala dobrodrůžo rovnou do ksichtu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Není to vidět, ale mám krásnej šlinc ještě na tváři a na krku, hehe... :D)
Vyklusala jsem v dobrý náladě, hezky kolem řeky, pak nahoru do smrtícího kopce, předběhla jsem dva týpky na kolech, ani jsem se nezadejchala, prošla přes vesnici, železniční přejezd a šup, Písecký hory nazdaaar!
OK, ještě jsem dala hned u přejezdu cigáro, protože mě znepokojila výhružná cedule zmiňující zákaz vjezdu do lesa, odhazování odpadků, a vyhrožující fotopastmi. Tak aby mě nechytili v lese s cigárem v hubě, to by bylo trapný.
Výborně, teprve půl druhý, koukám na čas... to bych mohla bejt do čtyř zpátky na základně a ještě si zaposilovat.
Křepce nadskočím a vnořím se do lesa.
Paráda. Ono není moc o čem vyprávět, málokdo asi pochopí, co vidím na šplhání se do příkrý stráně, kdy ze mě leje pot a klošové (to jsou takový ty okřídlený klíšťata, co nekoušou, jen jsou strašně otravný) si ze mě dělaj cíl pro teroristický nálety. Skákání po padlejch kmenech, přes kameny, prodírání se křovisky, lezení na stromy... občas si zobnu jahodu nebo malinu... napiju se... Soustředím se na tady a teď. Čerstvej a chladivej vzduch ve stínu v roklině. Vůni jehličí, praženýho na slunci. Zastavím a sleduju nějaký ptačí pidižvíky, jak na sebe pokřikujou; oni si na oplátku prohlížejí mě. Pozoruju srnku asi deset metrů ode mě, nikam nechvátám, tak se ani nehnu, jen se dívám. Až po chvíli si jdeme každá svojí cestou.
A tak si tančím přes hory přes doly mé zlaté parohy, chvíli běžím, skáču po stráni, adrenalin! Pak se zase courám a přemejšlím nad blbostma a nad ničím...
K tomu zatracenýmu rozcestí dorazím v půl třetí.
Jsem někde v kopcích, matně tuším, kterým směrem je kamenolom a tedy i Písek, ale nejsem si jistá, kudy jít, abych se tam nějak rozumně dostala. Mrknu na směrovky, v duchu poděkuju Lesům města Písku a turistům za značení. Fajn, čtyři kilásky tímhle směrem na Živec. To bych mohla dát, pak to střihnu přes město a pohoda.
Vyrazím. Držím se cesty jen přibližně, říkám si, že když vím směr, tak to nějak dám. Zobu jahody, čmuchám lesní vůni, najdu pár červavejch babek - hele, ale rostou!
Cesta, který se držím, končí závorou, hromadou pokácenejch klád, cedulí, že "skládka dřeva je monitorována" - sakryš, další fotopast? - a na poli zralý pšenice.
OK, střihnu to holt tím směrem nějak lesem.
Ve tři hodiny stojím znova na tom samým rozcestí.
Nevadí, druhej pokus. Tadá, směr Živec! Hospoda! (Dochází mi pití.)
Tentokrát to střihnu nakonec po kraji pole, ocitnu se u silnice, někde... do háje, to jsou Vrcovice? Fajn, jsem deset kiláků od Písku, nebo tak nějak, mám dvě hodiny na to, abych se zvládla vrátit do ústavu, a vůbec netuším, kudy mám jít. Hmmm... Dám dohromady všechno, co vím o Písku a okolí, určím si světový strany (ještě že je den... hehe) a vyrazím.
