Střípky a odštěpky

Zmrkví-vstávání

Jak už si asi mnozí stačili všimnout, zvládám bejt aktivní zhruba jako průměrná veš. Proti který je vedena rozsáhlá kampaň za pomoci šamponů, benzínu a holicích strojků. Heh. Prostě většinou chcíplá, ale vždycky se zase nějak objevím...

Už mi bylo řečeno, že nejvíc to štve mě samotnou a že moji blízcí mě chápou a berou tak, jak jsem (se vší všivostí). Což by znamenalo, že si nejsem blízká, ale co už.

Poslední snahy o vstávání z internetově chcíplejch jsou docela srandovní.

Koho to zajímá, tak shrnutí:

Začala jsem brigádničit na benzíně, strkám lidem do otvorů (v autech) pistoli a čepuju do nich plyn, plus se je snažím otrávit kafem v bistru, prostě džob snů. Baví mě, to zase jo, akorát musím vstávat v půl pátý, takže to je taková první dávka odvšivovače... zjistila jsem, že aspoň trochu spát potřebuju. Jela jsem tuhle svoji směnu - krátkej šlofík po poledni - zkušební noční - a další svoji směnu, v rámci zaučování se na aktivní zálohu, a sice to v režimu kafe/hodina šlo, ale na konci už jsem tancovala s koštětem, huba mi jela jako kulomet a vůbec jsem byla takovej Flash křízenej se Supermanem, dokud jsem neupadla a neprospala celej den.

Za další - jsem pořád pacient stejně na zabití, jako jsem byla v osmnácti. Už na jaře jsem vysadila první ze dvou léků, co mi nasadili, protože mě uspával (což je u prášku na uklidnění asi žádoucí, ale vivíkovi se prostě nelíbilo, že ho to nutí spát v režimu běžnýho člověka, tj 6-8 hodin denně). Ten druhej, vyrovnávač a antidepkař, mi začal docházet na konci října. Takže jsem chca nechca dolezla do nemocnice, který jsem se už čtvrt roku rebelsky vyhejbala... abych zjistila, že můj doktor zdrhnul do Tábora.
Byl pátek, poslední piluli jsem polkla ve čtvrtek.
"Tak jsem vás objednala k paní doktorce Týhlectý," děla vrchní sestra, "v pondělí na půl třetí."
"To jsem moc ráda, že jste mě nekopli do zadku," překypěla jsem vděkem. "Akorát bych potřebovala napsat prášek, už mi došel."
"Tak když jste to vydržela od června, tak teď to do pondělí taky vydržíte."
S představou absťáku, kterej jsem si už párkrát po tomhle skvělým a nenávykovým léku zažila, jsem nasucho polkla.
"Ale když... to jsem ještě... prostě už mi došly..."
"No já vám to teď nenapíšu, nashledanou."
Se budu doprošovat, to určitě, polibte mi můj vší šos, brblala jsem si pod vousy, protože jsem viděla, jak ta dobrá žena čeká, až si mě bude moci vychutnat. Když takhle, tak už mě tu neuvidíte, nakašlat na doktorku Tuhlectu, nakašlat na prášky, nakašlat na všechno, brblybrblybrbly...

Long story short: absťák byl peklíčko, ale teď už zase jedu bez záchrannejch pásů a mám přístup k celý široký škále svejch šílenejch emocí. :) Takže možná budu moct zase psát. :D

Dobře, takže potom, co se mi přestalo chtít zvracet každou druhou minutu, jsem mohla provést velkolepý viví zmrkvívstání.

Ale houby.

Místo toho se mi přestalo chtít komunikovat po síti, o psaní nemluvě.

A od týhle soboty mi navíc začalo bejt nějak celkově mizerně.

Že by nějaká choroba? Sem s třídenní horečkou, ať to spálím, bude líp... Ale ne. Vlekla jsem se těmi dny jako veš zmáčená benzínem, v pondělí jsem už sotva třepala nožkama, v úterý jsem v práci hynula, dokonce jsem to musela zapíchnout dřív, abych se nesesypala do náruče prvnímu kamioňákovi, kterej by projevil záchranářský sklony.

To máš z toho, ty držko, mumlala jsem si cestou domů, léky nebereš, jseš pacoš renegát, všem jenom na obtíž, lezeš tu jak polochcíplá veš, teď abys dolezla k tý doktorce Týhlectý a prstíčkem hrabala, špendlíčkem kopala...

Jako raněný zvíře jsem měla už jen na to, abych zalezla do pelechu, přetáhla si deku přes hlavu a čekala na smrťáka.

Místo něj ale došel muž a donesl... kafe.

Uvědomila jsem si, že co nám v pátek došlo, tak jsem ho neměla, protože přece nebudu pít bleblejihlavanku nebo presíčkooo z automatu, neasi.

Po třech pořádnejch hrncích poctivý arabiky jsem vyflusla šampon, spláchla benzín a rozdupala strojek a začala jsem se zase hemžit.

Takže poznatky:

1. jsem závislá na kofeinu.

2. i když je kofeinovej absťák nenápadnej a maskuje se jako totální ztráta chuti do života, je to kurva věc.

3. i když jsem radši opatrná na jásání typu "jsem zpátky!", je vidět, že mi jede nejen držka, takže:

4. myslím, že co se týče wattpadění a psaní obecně, můžu bejt opatrně optimistická.

5. viví veš je kurňa nesmrtelná, bitches!