Střípky a odštěpky

Ten, který zůstává (SPN FF)

Varování: tohle je spíš anti-fanfikce a depka, takže žádný stížnosti a fňuky, jestli se to stejně rozhodnete číst.
S přidanou hodnotou rozsekanosti pro rodinu z bunkru.

******************************************************

„Co jsi zač?!"
Otázka, která ani po tisící nepřestává bolet. Na ústí hlavně pistole, namířené do obličeje, nezáleží. Ani kdyby byla nabitá, což není.

Mamutí areál RetroWorld, nápodoba zaniklého světa. Čtvrť, sama o sobě velká jako jedna z dávných metropolí, SecondMillenium. Jeden z mnoha hotelů - jako všechno v RW dokonale zapadá do minulosti, nic nebudí pochyby o tom, že se píše rok s dvojkou na začátku.
Dva muži v pokoji.
Starší, bělovlasý, vypadá buď na hodně sešlého čtyřicátníka, nebo na zachovalého osmdesátníka. Záleží na světle, úhlu pohledu a rozpoložení pozorovatele.

Dokud mu nepohlédnete do očí, protože ty nedokážou skrýt pravdu.
Tíhu let a nesmírnou únavu. A právě teď i žalostný zmatek někoho, kdo si uvědomuje, že by měl vědět, ale paměť ho zrazuje.

Duše, ztracené v čase.

„Jsem tvůj přítel."
Odpověď, která ani po tisící nepřestává být pravdivou. Možná proto se ruce se zbraní začnou třást, a pak ji skloní.

Sedí proti sobě, každý na jedné z postelí.

V rádiu začíná hrát Angel od Judas Priest, kapela a píseň, které už neexistují ani ve vzpomínkách, alespoň ve světě tam venku.
Mladší z těch dvou může mít něco kolem třiceti a čtyřiceti lety, rozcuchané tmavé vlasy, oblečení, které je trochu retro i na místní poměry.
Také jeho oči vypráví trochu jiný příběh.

Věčnost. Bolest. A nekonečná... láska.

„Moji přátelé jsou mrtví," prohlásí ten na pohled starší. Ruce, třímající zbraň, složí do klína, jako by pistole najednou strašlivě ztěžkla.
Stejně tak těžká je tahle chvíle.
Nedá se říci, pro koho z téhle dvojice je tíživější. Jeden si plně uvědomuje skutečnost, druhý musí bojovat, ztracený mezi vzpomínkami.
„Já nejsem mrtvý," řekne tmavovlasý, trpělivě, a stejně nedokáže skrýt naléhavý tón ve svém hlase. „Vždycky tu budu, Deane. Neopustím tě."
A tak to pokračuje, stejně jako tolikrát předtím, ve dnech, kterým kdysi říkali „ty horší."

***

O něco později je čeká bistro, které se zkrátka musí jmenovat Cherry Pie.
Obsluha je dávno zná.
Úsměv, který jim věnuje, je upřímný. Z jejího pohledu jde o jasný případ.
Syn, s dojemnou starostlivostí pečující o otce, kterému se to s věkem v hlavě porouchalo. Celý RetroWorld je prakticky útočištěm pro podobné dvojice.
Nad nezbytnou kávou s koláčem se znovu ukazuje, že se z „těch horších" dnů staly „ty lepší".
Protože se v nich dá mnohem lépe lhát. Protože Dean se v nich nedokáže soustředit. Každou chvíli žije v jiné části vlastní minulosti.

***

Castiel se mu naučil dokonale lhát.
V okamžiku, kdy Dean hledá v telefonu dávno neexistující číslo.
„Nevolej mu," chytne ho za zápěstí, mírný úsměv, „ozve se později, vždyť víš, je u své dívky. Sám to říkáš, nikdo nechce být-"
„Za kazišuka, jasně," uchechtne se, tvář starce na okamžik vypadá mladě.
V okamžiku, kdy je Dean přesvědčený, že řeší případ - něco, co se odehrálo před celými dekádami, ale v jeho mysli jsou všichni zúčastnění živí a v nebezpeční nebo nebezpeční.
A anděl mu předloží ty správné knihy a zdroje, tváří se zaujatě a čeká, až ta rozbitá mysl zase přeskočí k něčemu jinému.

Tohle jsou teď „ty lepší" chvíle.

V těch, které nazývali lepšími ze začátku, přichází plné uvědomění si. Z nesouvislých fragmentů vzpomínek se stane až příliš přehledný obraz.

***

Prokletí.
Na začátku to zlehčovali, hlavně Dean sám.
Jak může bejt nesmrtelnost něco špatnýho, hm?!
Pravdu nikdo neříkal nahlas.
Ale uvědomovali si ji, postupem času se před ní nedalo uniknout.

Spojenci, přátelé. Rodina.
Konec jedné éry.
Poslední slzy u hořící pohřební hranice.
„Spi klidně, Sammy."

Roky, kdy zbyli jen oni dva. Lovec a jeho anděl. Ve světě, který se měnil, o jehož osud sváděly bitvy nové generace.
Nekonečné a marné pokusy uzavřít příběh, který se změnil v past, noční můru bez konce.

Dny, v nichž pomáhalo už jenom snažit se pomáhat.
Křehkost lidských životů.

Každé nové přátelství znamená nevyhnutelně dřív nebo později další ztrátu.

***

Fyzické poškození, chátrání stárnoucího těla, s tím si Castiel dokáže poradit.
S myslí je to horší, ale protože se z těch stále vzácnějších jasných chvilek stává něco nevítaného, vlastně není nutné, aby se snažil.

***

Období vzepětí.
„Musím pracovat. Rozumíš? Prostě musím. Jinak..."
Nemusí to dokončit, anděl slyší i nevyřčené.
Jinak jsem k ničemu. Na věčnost.
A neodporuje mu, stojí při něm. Při každém nutném selhání, protože svět venku, ten nový svět, už není pro ně. Dean v něm představuje anachronismus, dinosaura v éře kosmického cestování.

Období beznaděje.
Ticha.
Slova jsou zbytečná.
A Castiel stojí při něm, nesoudí a nesnaží se ho zastavit, když se pokouší utopit v chlastu a bezduché „zábavě".

Stojí při něm, zůstává, a to je víc než jakékoli utěšující věty, kterým by Dean stejně odmítal věřit.

***

„Co jsi zač?!"
Otázka, která ani po tisící a prvé nepřestává bolet. A zmatený pohled nad šálkem kávy je mnohem horší, než namířená zbraň.

„Jsem tvůj přítel."
Odpověď, která nikdy nepřestane být pravdivou. Do chvíle, než i prokletá duše Deana Winchestera najde svůj klid, a vlastně ani potom.

***

...there'll be peace when you are done...
Odněkud zní další stará píseň a do tváře starší, než se zdá, přinese uvědomění.
„Pro mě tu není žádnej mír," chraplavý šepot.

„Získáš jej," tahle lež je těžší, než všechny ostatní, „přísahám."
A v tu chvíli poprvé za celé věky se něco změní. Nepřijde přikývnutí, předstíraná důvěra, ani ta víra v andělova slova, která je pravá a bolestná.

„Možná," řekne Dean, v očích, které ke Castielovi zvedne, je něco nového - snad smíření. „Možná, že tohle je můj mír."
Úsměv, hořkosladký jako slzy lásky.

Anděl jej, trochu nechápavě, opětuje.

„Ty. I když je všechno pryč... ty..." začíná se zase ztrácet, až dotek Castielovy ruky na rameni mu v tom zabrání. „Ty nikam neodejdeš."
Vědomí, které ho konejší, na několik minut.
Bezvýznamných v měřítku nekonečného času.

A důležitějších než všechny ostatní.

***

„Co jsi zač?!"

„Přítel, kterého nikdy neztratíš."

Mír za koncem všech bojů.

***

„Co jsi zač?!"
„Přítel, který bude vždycky s tebou."

Klid na závěru tvého příběhu.

***

„Co jsi zač?!"
„Přítel. Ten, který zůstává."