Střípky a odštěpky

DNP speciál: Mimosměna a démonstrace

Maminka povídala: kašli na práci, jdeme dělat státní převrat.
Vivík řekl: tak OK.

10.-11.5. středa/čtvrtek

I tak jsem se ve středu ráno zasekla v práci. Domů tágem, dotáhla jsem zásoby, urvaná jak klika od veřejnejch hajzlíků, ale současně... hopík, prostě.
Spát se nejde. Píchla jsem se k noťasu, sedět v klidu ovšem taky nešlo, takže úklid, sprcha, organizování na FB do toho.
---
Předešlej večer jsem mámě dala instrukce, ať napíše na zeď příspěvek, že jedeme do Prahy a potřebujeme odvoz, a ať mě v něm označí, aby to viděli moji přátelé. Chm. Napsala to přímo na stránku události, ale co už.
Beztak mi v průběhu dopoledne oznámila, že už koupila jízdenky na Studenta, tam i zpátky. A já jsem se teda doma už jen plácala okolo a nedomlouvala si srazy s tím, že pchá, nějak se tam najdeme.
Jasně.
Na Václaváku.
Mezi tisíci lidí.
Tak určitě...
---
Kolem jedenáctý jsem odpadla. Vzkříšení kolem půl třetí, přímo do naprostý cestovní horečky.
Jíst? Kdo potřebuje jíst?
Spát? Kdo potřebuje spát?
Praha!
Lidi!
Noc!

---

Až na Václavák jsme se dopravily hladce, a rovnou se vmísily do davu. Zpíval Hutka, máma ho potřebovala vidět. A já jsem začala mít drobet pochybnosti ohledně svojí taktiky setkávání se známejma.
Ale co, demonstrujeme, zbytek pořeším později.
Máti zjistila, že disponuje píšťalkou, která nepíská a transparentem, kterej... hmmm... netransparentuje. (Kus papíru s nápisem "A DOST!". Ptala jsem se, jestli nezvažovala verzi "UŽ DOST!", o který jsem přemejšlela já sama, ale to by se jí tam prej nevešlo. Eh...). Nakonec máma pískala na prsty, a z transparentu jsme vyrobily trubičku, do který jsme řvaly.
Vážně profíci, jako.
Tak jo, doposlouchaly jsme Hutku (část textu fajn, část únavně... účelová, nebo jak to říct, ale k tomu se ještě vrátím). A začátek projevu Báry Štěpánový.
Dospěla jsem k názoru, že řečníci se spokojili s tím, že stačí říct klíčový slovo (Zeman, Babiš, zloděj, lhář a podobně...), aby dav reagoval... takový množství lidí degeneruje na úroveň jednobuněčnýho organismu, reaguje na světlo, asi tak něco. A trochu mě to přestalo bavit.
Dost mě to přestalo bavit.
Jasně, nejdůležitější bylo, že se sešla fůra lidí všech možnejch tvarů, názorů a napříč věkovým a politickým spektrem, OK. Takže klídek.
Ještě jsme si zacinkaly klíčema (máma: ,,Půjč mi klíče, já ty svoje nemůžu najít." Zlovivík: ,,Nic! Ty sis zacinkala v osmdesátým devátým, teď je řada na mně!" Načež mi čapla ruku a zvonily jsme svorně...) a pak...

---

Moje pražská záloha - R. a A. a A.in muž Skot - postávala v uličce u KFC.
,,Kvůli únikový cestě," vysvětlila R. Jo, klaustrofobici to maj na demoškách těžký.
A že je to divná demonstrace. Holky postrádaly těžkooděnce a vrtulníky a antikonfliktní týmy... nácky ne, ty prej zahlídly, jenže nezvykle na stejný straně, jako všechna ta sluníčka a pankáče a vůbec.
Vysvětlila jsem, že to se mi na tom právě líbí... dobře, ne nácci, ale fakt, že se konečně všichni aspoň na chvíli postavili za stejnou věc. Blbý je akorát že za a) potřebujeme až takhle hutně nasrat na hlavu, abychom přestali řešit kraviny a sjednotili se a ozvali, a za b) že ze strany organizátorů, nebo spíš řečníků to bylo takový... rozpačitý. Mlácení prázdný slámy. To vážně mají stačit podbízivý hesla a slogany, na který se holt chytne i největší dement v davu?
Asi jo.
S mámou jsme zdrhly zhruba po hodině.

---

A zbytek je... hysterie. :)

---

Že pojedeme dvacítkou šestkou tramvají na Letenský náměstí k R. domů. (S mámou jsme se zdržely, takže jsme holky musely dohnat). Cajk. Říkám si, máma se vyzná, však tu studovala... no jo, ale to bylo asi ještě před zavedením MHD, nebo co.