Střípky a odštěpky

Z lesa

Jeden z myšlenkovejch zapletenců, který vznikaj na procházkách po lesích (těm teď věnuju většinu času na úkor všeho ostatního, i psaní, ale přísahám, že se to snažím zlepšit).

Nejspíš se mi podařilo udělat si pár nepřátel (nedávnej anonymní telefonát mi potvrdil minimálně jednoho, yesss!). Ale o těch teď psát ani přemejšlet nechci. Spíš z druhý stránky...

***

Mám spoustu známejch. Docela dost příbuznejch. Přátel sice ne tolik, ale pořád víc, než bych si zasloužila. A pak jsou tu ti, který považuju za svojí pravou rodinu. Nemusím s nima mít společný geny, někdy ani mateřskej jazyk. Stejně k nim mám blíž než ke komukoli jinýmu.

Známejm většinou ukazuju masku. I těm ne-zase-tolik-blízkejm přátelům. Takže mě znaj jako "maminu", "larpařku", "metalistku", "spisovatelku", a tak dál. Jen jedno z toho, případně kombinaci dvou, tří.

Přátelé, co se mnou sdíleli kus mýho života, viděj dál. Zažili mě totálně rozjetou na manický vlně, kdy jsem skoro nespala, stíhala jsem všechno, byla jsem otravně ukecaná, a pak mě viděli spadnout na hubu, sedět v koutě, odsekávat, zavírat se v knížkách.
Poznali mě zhroucenou, potácející se na okraji. Zažili mě ožralou a blející, tahající se s chlapama i holkama na jednu noc, krvácející, zbytečně se rvoucí a agresivní, a byli se mnou, když jsem se pokoušela pomáhat jinejm tak moc, až jsem se sama složila, když jsem rozjížděla úžasný projekty muzikální, literární nebo umělecký, a fandili mi, když jsem vítězila.

Ale ani nic z toho nejsem já, není to celý moje já.

Protože až pod všechny masky umím pustit pár jedinců. Je to strašně těžký, v tu chvíli se totiž musím i sama podívat na svoje skutečný já a není to příjemný. Navíc mám strach, že člověk, na kterým mi sakra moc záleží, při pohledu na moje skutečný já s řevem uteče. A nakonec, pár těch opravdu blízkejch lidí jsem takhle ztratila.
I když neutekli oni.
Utekla jsem já.

Není to rozumový, je to pudový. V tý chvíli, kdy se někomu otevřu, kdy uvidí moje slzy a moje nejtajnější běsy, získá nade mnou moc. A to mě nakonec odpudí. I když nechci, snažím se, bojuju, dřív nebo později se začnu odtahovat, případně provedu nějakou hroznou píčovinu, která mě od toho člověka odtrhne.

Na tenhle vzorec jsem přišla, teď se mu jen vyhnout.
Nedávno totiž nastala zase jedna z těch chvil, kdy se mi podařilo brečet, poprvý snad po dvou letech, a nezalezla jsem si k tomu o samotě do kouta, jak to dělávám, nějak se stalo, že jsem skončila v přítelově náruči. A bylo mi tam dobře, o tom žádná. Ale teď mám strach...

Možná, že opravdová síla spočívá v tom, neodtáhnout se od člověka, kterej mě viděl padnout a pomohl mi vstát. Možná, že opravdová síla spočívá v tom, nestydět se za svoji slabost.

***

Každopádně, teď jsem si tak trochu vylila srdce před váma všema, (víceméně) anonymní čtenáři. Je to pro mě bezpečný. Není, před kým utíkat, není, koho chránit před mojí vlastní nedokonalostí.

Držte mi palce, ať jsem fakt úžasná a aspoň tentokrát to zvládnu i v reálu. :)