Střípky a odštěpky

Další Áďoviny

Momentálně vedu asi nejdůležitější válku svýho života. Stručně: o Áďu. Je to dost složitý a nebudu nudit detailama, prostě jsem si to před časem sama podělala a teď se z toho pokouším vyhrabat.
Každopádně, FB mi předhazuje starý vzpomínky... a já si nemůžu pomoct.

Tak se o nějaký podělím. :))

MYŠKA

Sedím už skoro tři hodiny v pastelovém pekle zvaném Myška. Áďu odtud budu muset asi dostat tak, že ji praštím noťasem přes hlavu a odnesu ji, ale o to zase tak nejde. Je to dětské centrum, tudíž s hlukem produkovaným těmi malými ďábly, kteří se ve smečkách valí tam a zpátky, nedodržují povolenou rychlost ani jiná základní pravidla provozu ve veselých a smrtících šlapacích autíčkách (Mad Max hadr!), tak s tím brajglem se vypořádám. Nicméně ke mě doléhají útržky rozhovorů kolem, a jak se všichni baví o čůrání a podobně, mám z toho takovej divnej pocit, vždycky slyším něco jinýho se stejným slovním základem a cuknu s sebou, naučená, že když v hospodě padne "čuráku", tak se blíží bitka.

TRÉNING

V rámci tréninku na dobývání Boubína jsme s Áďou dneska vyrazily na Cajsku. (Ne, Áďa Boubín dobývat nebude, ale aspoň mám dobrej pocit, že jsem ji jednou vyšťavila a beztak jsem ji půlku cesty strkala, netušila jsem, že odstrkovadlo je od toho, aby ho odstrkovali rodiče.)
Kolem řeky je to fajn. Dokonce jsme našly pár zralejch jahod. A sežraly jsme je. Taky jsme našly spoustu mravenců a utekly jsme, aby nesežrali oni nás.
U plynové lávky jsme učinila špatné rozhodnutí ji přejít. Áďa byla naprosto v pohodě - "neboj, mámo, nespadnu do toho moře, přece, ty hudební nástroji!" - mne jímaly mrákoty při představě, že ona škobrtne a samozřejmě proletí mezerou v zábradlí a zřítí se do řeky. Ono to zní divně, ale ta lávka... kdo ji neznáte, nepochopíte ani z fotek. Je to kurňa vysoká záležitost, panika ji ještě o pár km zvýší, průhledný rošty, zábradlí, které očím obludí matky připadá jako semtamtyčka... horor! Když jsem se na druhé straně doklepávala, plánovala jsem, že zpátky to vezmeme po tomto břehu a hotovo, haha, vyzrála jsem na krutý osud!
Jo, jsem prostě hudební nástroj. Chvíli jsme se u jezu ráchaly, našly jsme pozůstatek perlorodky říční (ne, perlu ne) a Áďa se vykoupala i s kalhotkama, takže jí cestou zpět vlály za baťohem a znervózňovaly ji (ale uschly). Pak že vyrazíme zpět, a protože silnice sice vypadala slušně, nicméně cestou sem jsem na druhém břehu pozorovala spíš něco jako prastaré lesní království, svým majestátem... eh... dobře, prostě zarostlej bordel a žádný cyklisti a nic, tak jsem se zeptala místních. Bylo mi sděleno, že se do Písku dostaneme, ale že ta cesta je v hrozným stavu, navíc takhle po dešti, a že mám tudíž na výběr, jestli Áďu i s kolem utopím v bahně, nebo se ještě jednou odvážím na lávku hrůzy.
Áďa o mém dilematu nejspíš vůbec nevěděla, ale hlasitě se vyjadřovala pro lávku hrůzy. Její mínus. Mohla se pokojně topit v bahně. Takhle jsem ji přinutila, aby se chytila za ráfek kola, který jsem nesla, a tak jsem měla aspoň trochu pocit, že mám situaci pevně v rukou, respektive že v případě škobrtnutí proletíme tou dírou v zábradlí obě dvě i s kolem. Jako bonus jsme v půlce lávky potkaly váguse/trempa v protisměru. Ta lávka je široká tak... dobře, metr možná má, i když jsem byla v pokušení napsat třicet čísel. Neumřela jsem hrůzou jen proto, že bych si připadala hrozně trapně (mimo to, že bych byla mrtvá a spadlá do řeky a vůbec...).
Po návratu na pevnou zem jsem měla takovou radost, že mi nedělalo problém Áďu na jejím stroji tlačit v podstatě až k Sulanovi a ještě jí poskytnout životní lekci:
A.: "Já jsem uvanená."
Krutá matka: "No, tak pojeď, na hřišti si odpočineme."
A.: "Jenomže já mám hlad!"
Zlomáma: "Tak nekňourej a pohni, ať jsme tam dřív."
A.: "Ale jenomže já mám chuť, víííš?!"
Zavolejte-na-ni-sociálku: "To je pořád to samý, tady není ňaminka ani jídlo a jestli tu nechceš spát, tak pojeď."
A. (pláče): "Ale já plakááám!"
Nicméně jsem uznala, že pláče a je uvanená, nasypala jsem do ní pytlík cukru, takže se na chvíli nastartovala a zbytek cesty jsem ji už tedy tlačila.

Co mě děsí je, že ač jsme měly v nohách (a kolech) nějakých dvanáct kiláků, přičemž Áďa ještě pobíhala aspoň půl hodiny na hřišti u Sulana, vypadala jako ilustrace pro heslo "unavené dítě" a zbaštila doma všechno, co nebylo přibitý, do pelechu upadla až skoro v půl jedenáctý.
Co už toho tvora doopravdy vyčerpá, to by mě vážně zajímalo.

BRÁŠKA V KOŠI

Ještě jsem si vzpomněla na střípek ze včerejška, aneb fígl na hřišti mate nepřítele...
Potkala se s chlapečkem a hned se k němu hrnula, že jako kamarádi, takže tím zasela semínko pochybností. Seděli pak spolu u pískoviště, baštili nanuka, A. šla posléze vyhodit papír. Když se vracela za chlapečkem, ten už ji měl za někoho jiného, protože se zeptal: "A kde máš brášku?"
A.: "Co?"
Chlapeček: "Toho svýho brášku malýho? Kde ho máš?"
A. (ukazuje na odpadkovej koš): "Támhle."
To už jsem se začínala uchechtávat.
Chlapeček: "Toho bratříčka. Kde je?"
A.: "Tam jsem ho vyhodila do koše."
Chlapeček se změnil v jeden velký otazník.
A.: "To se vyhazuje támhle, víš."
A já už jsem to nevydržela a když jsem se vychechtala, tak jsem to nedorozumění vysvětlila. I když jsem asi neměla, Áďa by měla na hřišti pověst největší drsňačky

***

A jedna čistě viví a psací, potvrzující, že jsem pořád stejnej magor:

"Když tak píšete scénku plnou napětí, emocí a vyhrocených slov, a najednou vás popadne neodolatelné nutkání nakreslit si pantofel. Co to, kurňa..."