Střípky a odštěpky

Z bláta do kaluže (a zase zpátky)

Protože já se zřejmě nemůžu chvíli jen tak v klidu nudit.

A virtuální prostor s těmahle kecama zabírám proto, že jsem si celej zatracenej tejden nemohla pořádně s nikým promluvit. Nechutnou metaforu, kterou jsem pro ten stav vytvořila, asi budu dál sdílet jen s vraniou.

Ostatní, kdo tohle čtete, zkrátka vězte, že bych jinak explodovala.

Vysvětlivka: abych nemusela pořád opakovat věci jako „byla to kurevská bolest" a „vnitřnosti mi někdo rozšlehával ponorným mixérem", budu používat kódy.
V systému, kdy modroučkej jemnej nosorožec znamená „bolí to asi jako přátelskej kopanec do břicha" a bleděrůžová impregnovaná žirafa „dohajzlu, zabijte mě někdo, prosím!!!" už snadno odhadnete, kde na stupnici leží třeba zlatavej naondulovanej pásovec.

***

DEN NULTÝ
Pondělí

Vivík se rozhodl, že když mu moc nejde ta změna v hlavě, tak začne zvenčí.

Pánský kadeřnictví, půl hodiny, a šestadvacet let vlasů šlo do háje. Doslova, prej si tam pro ty smetený chlupy chodí chlápek, co je pak rozhazuje kolem oplocenky a stromků, aby je neohlodávaly srny a tak.

V každým případě, plán byl: vojenskej sestřih mám, teď začne drill. Totálně pozitivně nastartovaná jsem skoro nemohla usnout, jak jsem se těšila na ráno, až začnu makat.

DEN PRVNÍ
Úterý

Ráno jsem se probudila a vyflákla se na to.
OK, tak ne úplně, půl hodinky jsem se všelijak protahovala a poskakovala, než jsem usoudila, že to by pro začátek stačilo a pokračovat budu před obědem.

Hmmm. Než přišla vizita.

Seznamuju doktora se svým nedávným zážitkem, kdy mi najednou béžovej kudrnatej hrošík, až jsem v noci klečela v koupelně, nemohla pomalu dejchat a nemohla se zvednout a nic, než to povolilo, když v tu chvíli uprostřed věty...
„...aaa, přesně o tomhle mluvim!" vyrazím ze sebe. „Zkurvenej béžovej kudrnatej hrošík, doktore. Myslim, že je to žaludek. Asi."

Nejspíš pěkně změním barvu, každopádně se orosím, a najednou mi moc do řeči není.

Doktor mě odešle na sesternu, kde vyfásnu odměrku s nějakou sladkou maltou, nebo co to je, a odvleču se do postele.

Sladká malta nic nedělá, kromě toho, že mi zazdí hubu. Co bych taky chtěla od malty...
OK, béžovej kudrnatej hrošík postupně přechází ve fialovou nadutou lišku, nicméně se zbytek dne buď svíjím v pelechu, nebo se plazím po chodbě v naději, že to rozchodím.

Na žrádlo vážně nemám chuť.

Jenže lékařskej personál zrovna v tu chvíli usoudí, že mi ode dneška bude kontrolovat, kolik toho sním a vypiju. Fakt super.

S pocitem, že nachově rudá citově oploštělá žížala, podávám heroickej výkon - za den zdlábnu banán, půlku brambory a tři lžíce kuskusu s fazolema. Piju ale dost a asi vážně nevypadám, že bych byla schopná do sebe něco víc nacpat bez okamžitejch nechutnejch následků, takže mě nakonec nechaj bejt.

Jenom když se na „rozchodit to" výpravách plížím kolem sesterny, nějak mi už nikdo nebaští zdviženej palec a americkej úsměv, když se ptaj, jak mi je.

V noci nic novýho, kroutím se a je mi zle.

DEN DRUHÝ
Středa

K ránu usnu. Na chvíli. Když se probudím, situace je ve stavu modroučkýho jemnýho nosorožce, takže sice se moc nehrnu do akce, ale předstírat, že funguju, ještě zvládám.