Střípky a odštěpky

DNP, část XVIII.

A pak už bude následovat odpočítávání směn k nule, tj ke svobodě, páč kapitán Vivík vážně podal vivípověď.

28.4. pátek

Rozhodnutí padlo, končím. Tady. I když možná... ne, jenom tady. Tak. A šéf ať je rád, že to tu ty dva měsíce ještě potáhnu a neuleju se marodit.

20:16 - na to, že jsem chtěla najet na laxnější režim, se nějak moc pohybuju. Ale pohyb je zdravej. A šetřit se můžu začít v neděli, když už jsem se upsala na tu dvacetihodinovou směnu.
- a jdu dát péct štrúdl a taky bych mohla dopsat povídku, aspoň v nejbližší době. Protože když to x-krát napíšu v duchu, je to pak takový těžší, jednak je to otrava a jednak to ve výsledku nikdy nevypadá tak dobře, jak jsem si to vysnila.

22:08 - slečna, co nakoupila jen a pouze nakládaný cibulky a tabulku čokolády. Těhotenskej test si koneckonců kupovat nepotřebovala, tohle vypadalo poměrně jasně.

22:33 - a telefonát se šéfem. Neoficiálně jsem aspoň podala tu výpověď, takže jupí nebo tak něco. Akorát mám prej shánět někoho, kdo to za mě vezme. OK, jdu si napsat seznam lidí, který nemám ráda.

22:45 - zjistila jsem, že nemám dost nepřátel. Sakra.

22:59 - á, Hunové jdou pro pivo.

29.4. sobota

- Hunové na pivu minule byli vtipní. Volala jsem jim taxíka - asi už je omrzelo tahat přepravky s pivem pěšky - jazyková bariéra byla silná (,,Jedeš sem, na... <jméno pumpy>, rozumiš? Potom... Atrahdsfaklrh. Nerozumiš? DJLHrkjhjhdZ! No. Jak maš Masokombinat. Rozumiš? Jo. Tak Masokombinat a JEDEŠ DÁL!"), ale vyšlo to a za ten minutovej telefonát z mýho mobilu mi pak vůdce hordy vysypal všechny drobný ze svý peněženky, takže asi sedm pětek. Fér, no...

Během inaze tu obcházel dost creepy starší týpek, koukal přes sklo dovnitř, a když Hunové odtáhli, přišel dovnitř. Prejže mě hlídal, že attilova horda vypadala strašidelně, jako v televizi, jak dávaj záběry z bezpečnostních kamer, a jestli se nebojím.

Neměla jsem to srdce mu říct, že se bojím spíš starších creepy týpků, tak jsem poděkovala, a řekla, že nájezdníky znám a že jsou ok.

20:59 - a protože ráno jsem inteligentně nevyjela účetní uzávěrku (což o víkendu zase tolik nevadí, jedeme tři dny v kuse) a večer se Božena nemohla dopočítat, obrnila jsem se, dodala si odvahy sledováním Hyde Parku s Villanim a pustila se do počítání.
Heh.
Od začátku to měla Božena správně, o tom žádná, jen pro změnu srovnávala výslednou cifru s úplně jiným číslem, než měla. A nejlepší je, že kdybych to nechala bejt, ona by se do toho nějak dopočítala a v úterý by šéfstvo při kontrole explodovalo.

Matematický vivík je matematický!

21:11 - a jestli mi bude něco chybět, až odtud vypadnu, pak ten ležérní pohyb boky, jímž zavírám kasu.

22:14 - a jestli mi něco chybět nebude, pak idioti.
Vážně. Chlap, dvě ženský, všichni arogantní, nařvaný ksichty, zaparkujou před plynem, protože dvě parkoviště jsou asi málo, vlezou dovnitř, neřeknou ani bů, žádný prosím něbo děkuju, a nakonec na mě jedna z těch dam tasí placatej telefon s jakýmsi usb kabelem: ,,Máte tu takovou tu krabičku, dám si to nabít."
,,Je mi líto," zalžu s úsměvem, ,,nemáme. Máme tu akorát zásuvku," (A vůbec, zapíchni si to třeba tyvíškam a zmiz.)
,,Tak do tý to asi nezapojím," začne se dáma rozehřívat. ,,Potřebuju tu krabičku!"
Mává mi před nosem usb kabelem.
Krčím rameny.
,,A vy jako nemáte svůj telefon?" ptá se podezíravě, nejspíš je přesvědčená, že pod pultem skrývám přesně tu ,,krabičku", kterou potřebuje a protože jsem zlá zlá obsluha, nechci jí ji poskytnout.
,,Nemám," odpovídám s vážnou tváří. ,,Je z toho rakovina."
Na svoji obranu musím říct, že tenhle nehoráznej kec byl jediná alternativa k nutkavý potřebě popadnout dámu za prdel a zahodit ji dál než Attilu.

23:53 - jo, kámo, pozdě, teď už si nenatankuješ.
- z pozice obludy, která přečte všechno, kdekoli a kdykoli, včetně nápisů a cedulí, který číst ani nepotřebuje a nechce, mě drtí, jak jsou lidi schopní stát před nápisem jako hovado a nevnímat ho.
-tvl, a teď se tu budou rojit, ne?
OK, tenhle neumí česky, to beru.

03:50 - zuřivě píšu a je to fajn.
Akorát pozoruju, jak moji známí a kamarádi vydávaj jako vzteklí, zatímco já sedím na pumpě a smolím fanfikci.
Fakt, to docela dobře shrnuje celej můj život.

30.4. neděle

19:16 -  začátek mojí dvacetihodinový popravy. A už to lítá. Dneska to sakra musím brát vážně zlehka...

Ale tak případně tu nechám vzkaz pro Romana, aby mě zahrabal u plynu. Budu strašit kretény, muhehe...

*jsem se zasnila*

19:31 - ne na dlouho. Zvonek, plyn, běžím (jako vážně, v práci občas běhám, sice vivím klusem, ale běhám!), a chlápek místo pozdravu: ,,Můžete mi teda natankovat nebo co?"
Dejchej, vivíku, a úsměv. Nezapomeň na úsměv!
A naschvál zvolnit krok.
,,Dobrý den," povídám. ,,Samozřejmě, můžu. Jenom jsem se ještě nenaučila teleportovat, pardon."
,,To přijde," prohlásí ten dobrý muž optimisticky.

- jo, těším se, až začnu od příští směny odpočítávat k nule.

20:31 - a na záchodní frontě klid. Tady vpředu se z toho všem asi brzo poseru.

21:04 - volal šéf, provokativně asi z nějaký oslavy. A mně začíná nějak haprovat srdce, asi z něj. Nebo jak tu lítám jak pošuk. Možná z obojího. Jdu si očíhnout vhodný místečko u toho plynu.

22:00 - a je klid. Zatím. Možná to přežiju, yay!

00:27 - měsíční uzávěrka v suchu, úklid taky, dav s pochodněma a vidlema se nekonal = moje šance na přežití prudce vzrostly. I když ještě mám před sebou přes čtrnáct hodin, tak nebudu chválit dne... odpoledne... před dopolednem... tak něco.

01:46 - jsem se dozvěděla, že mám bejt ráda, že jsem v práci. Od společensky unavenýho týpka, co si byl nakoupit proviant aby zajedl opici, nebo aby mohl pokračovat v jejím vytváření. Buď ve městě panuje totální inferno, nebo si hoch neuvědomoval, o čem to sakra mele.

A teď jsem si vzpoměla, jak mi Tulla popisoval, jak budu v létě chodit na borůvky v noci, s čelovkou. (Reakce na moje totálně přehozený biorytmy.) Mám chuť zdrhnout do lesa.

01:54 - pekař. Divil se, že mě neupálili.

- a ještě třináct hodin. Tak, odteď tak do pěti si dám vážně leháro. Aspoň trochu.

04:32 - no do háje, ani flákat se neumím. To je marný. Ale aspoň jsem o kus posunula povídku. Už se blížím k netypicky nedramatickýmu závěru...

05:21 - za hodinku nastupuju na další směnu. No nejsem já šťastnej vivík?
Kdo je šťastnej vivík?
No kdo je šťastnej vivík?
No já, to víš že jsem šťastnej vivík, já...

Uááá!

07:00 - to půjde. Buď to nějak doklepu, nebo zaklepu. (Bačkorama.)

09:00 - už klepu. Na nebeskou bránu... (naprosto mi hrabe a do toho Óčko Gold.)
- a sledovala jsem u myčky ve stráni kosa. Zběsile se hrabal v zemi, házel dolů šutry a vůbec makal jak divej, když najednou z díry pod kamenem vylezla kosová a začala na něj vztekle pípat, aby dělal rychleji, tak zrychlil, pomalu se z něj kouřilo, a kosová poskakovala za ním a nepřestávala mu nadávat.
Chudák.

09:40 - jo, v noci mě aspoň nikdo nepoučuje, že naše presso je vlastně lungo, a presso je to, čemu se tu říká piccolo (já tomu říkám flusnuto do hrnku). Já to vim, sakra, ale jsem... bistrozorka, ne zatracenej barista.

11:00 - hlásím, že mám totálně vygumováno, asi mi upadnou nohy a začínám mít brutální hlad. Ale pořád jsem na tom líp než kos. Tomu už jdou po krku kosice dvě!

Přežila jsem, Anna mě hodila domů, kde jsem nadávala, mrmlala a válela se na gauči asi do šesti, než jsem šla spát. A dneska kupodivu funguju...

BTW, ta povídka... jasně, odsunula Opravdovou temnotu dočasně na vedlejší kolej, jenže to měla bejt jen krátká drabbloidní hříčka, která se malinko rozplevelila. Ale stejně ji brzo dorazím, takže se můžete těšit na Supernatural FF bez supernaturálna. Inspirováno snovou scénkou halloweenskýho koledníka/příšerky, co se snaží vyrazit ze SaD W sladkosti a taky debatou o obskurních scénářích, kde je jeden z bráchů těhotnej s tím druhým - prostě podle mě existujou mnohem míň dementní způsoby, jak ke dvěma chlapům přifařit šklíbáka. A nebudu spoilerovat, jinak to nedopíšu. :D