Střípky a odštěpky

Áďoviny

Po dlouhý době jsem se vrátila na FB, projíždím si starý statusy, a abych potěšila tajný fanklub vlčete, tak jich sem pár naházím. :) Ostatní můžete klidně projít okolo a nevšímat si mě. Děkuji.

Že má A. právě "a proč" období, beru. Někdy z toho vylezou zajímavé diskuze. Ovšem otázka: "Mami, proč je slunce?" je zákeřná podpásovka a musel jí to našeptat Satan.

A teď v podvečer, vyplavaná, vysluněná, vyběhaná, vyskákaná v ječmeni, obklopená kočkami a poštípaná od mravenců položila zásadní doplňující dotaz: "PROČ JSME LIDI?"

***

Rušná noc.
Spát se nedalo, takže jsem se pustila do fanfikce. Skončila jsem jednou, zjistila, že mám přesně 666 slov, tak jsem to pro jistotu dotáhla na 999 - nepočítám osnovu/jízdní řád a poznámky. Je to celkem úleva a sakra zábava, psát něco, s čím nemám větší záměry než se sama odreagovat a možná pobavit pár internetovejch čtenářů.
Jo, a tak kolem druhý hodiny nás přišla záchodovým okýnkem navštívit kočka. A nevěděla chudák, kudy ven, takže proběhla záchranná akce spojená s opatrným šoupáním nábytku a uvolňováním té správné cesty... nakonec asi zalezla do sklepa, ale odtud už může kamkoli. Snad trefí domů.
Do třetice měla A. rušnou noc, takže jednak pořád činila prohlášení ze sna a jednak, když už jsem k ránu usínala, přišla a začala točit kabelem od sluchátek. Prostě tak. "Hele jak KRÁSNĚ točim!" "Fajn, Áďo, tak jdi zase spát." "Tak já ještě zatočím a půjdu spinkat." "OK."

A slovo dodržela. Teď jsem myslela, že se mi to celý zdálo, až A. přišla ke sluchátkům a říká: "To jsem v noci krásně točila, viď?"
Vážně rušná noc...

***

Áďa se dobře vyspala, tak je všechno krásný. "Ahoj mámo, vstávej, je krásný den." "To je hodná kočička, ta si krásně hraje, viď!" "Ahoj, teto Simčo, moc ti to sluší!" "To je VÝTEČNÉ müsli!" "Jsem taaak krásná!" Ještě chvíli a změníme se všichni v animované chundelaté postavičky s velkýma očima a v pastelových barvách, chytneme se za ruce a budeme zpívat a tančit po rozkvetlých loukách... brrr!

A já pomalu zjišťuju, že zkombinovat dva různé fandomy je trochu jako pokoušet se hladce projet napříč ČR a být odkázána na České dráhy. Jako, nějak to půjde, ale zabere to mnohem víc času, než se předpokládalo a bude to vyžadovat schopnost improvizovat, odolnost vůči frustraci a občas kus cesty pěšky. Tak doufám, že mi to nakonec neujede.

***

Psát a současně si hrát s Áďou s legem je zajímavé. Schválně, je tohle ze hry, nebo z textu:
"Kostra na koni s pirátskou vlajkou, to je strašidelné!"
"Ne, to je hodná vlajka."
"A jo, vždyť jsme ji vlastně zastřelili a pak jsme provedli rituál."

***

Na dobrou noc momentka z dnešní procházky, respektive z jejího závěru. Už se stává zvykem, že A. návraty nese těžce a hrozně kňourá a fňuká, což nesu těžce já. Takže jdeme od Sulana, a dva kroky za sebou slyším: "Uééé, kamarádka už šla domů, uééé, nebyla ňaminka, uééé, já jsem TAAAK UVANENÁ!" Já jen useknu: "Hele, nefňukej a pohni!" A najednou ticho. A. stojí a přemejšlí, já jdu dál, schválně co bude, načež se začne loudat pět metrů za mnou a mrmlá si pod vousy: "Tak to mám z toho nervy, no! Zase na mě křikne. Vždycky na mě křikne, no! Já se z toho picnu! Už fakt. Pořád leží v posteli, že nejdeme ven vůbec, nooo, a pořád na mě křikne, to z toho mám nervy..."
A tak ta našňupnutá viviobluda ztratila našňupnutost a zvolna se začala smát.
Ještě doufám, že bude takhle vyprávět babičce. Moje pověst získá fakt grády.

***

V povídce mi opět jednou padl somrák místo soumraku, Áďa má horečku a v pravidelných intervalech se budí, aby se pomazlila a zazpívala mi do ucha "Meleme meleme kávu", a ve chvíli, kdy mi začala ve sluchátkách hrát Break on Through, někdo venku ten refrén zařval tak po morrisonovsku, že to musel bejt duch. Realita je momentálně fakt nějak divně nakřivo.

***

Áďa ve vaně.
Já: "Áďo, už nepouštěj vodu, za chvíli půjdeš ven."
Crčení vody.
"Áďo!"
"Hele!"
"No, nepouštěj tu vodu!"
"Hele, ale už, nebo ti dám na prdel!"
Dusím smích: "Tak to chci vidět."
Áďa: "Tak poď do vany!"

***

A.: "Pojď si hrát! Nebo ti zlomim krokodýla!"

Nejoriginálnější výhružka, kterou jsem v poslední době slyšela.

***

Áďa poprvé ve školce. Všichni to kupodivu přežili, paní učitelka mi nechtěla věřit, že je A. školkou nedotknutá, teď vypadám jako matka, co strká potomka do nějakejch tajnejch illuminátskejch jeslí už od kolíbky a teď mlží, ha...
Nejvíc jsem se ale dozvěděla od Ádi samotné.
"Jsme si hráááli, no. A taky spali."
"Jak jste spali, vždyť jdeme po o."
"Ale děti spaly," ty tupče, nedodá, ale myslí si.
Následně, když zjistila, že jdeme vážně domů a že znovu do školky půjde až zítra, celou cestu se válela v hysterických obloucích po chodníku, lavičkách a tak, za řevu: JÁ CHCI BEJT VE ŠKOLCE POŘÁÁÁÁD!
Musím zjistit, jestli by tam třeba nemohla bydlet, že bychom ji sem tam navštívili, kdyby ji to moc neobtěžovalo.

***

Dobře, přiznejme si, že jedinej, kdo je z odstartování Ádina vzdělávacího a socializačního procesu celej hin, jsem já. A dnes ráno taky ti zedníci, které jsme potkaly na chodníku.
A.: "DOBRÝ DEN!" (Vážně mluví kapitálkama, já si nevymejšlím.)
Zedníci: "Dobrej, nazdar, ahoj!"
A. (ukazuje na náklaďáček, kde měli hromadu čehosi šedýho): "Co to tam vezete?"
Zedník: "Prosimtě to je beton. Ti dám kus s sebou do kapsy, jestli chceš."
A.: "Mně se líbí to auto. Je modrý."
Zkrátím to, nedostaly jsme ani beton, ani náklaďák, ale jen proto, že jsem tu transakci prachobyčejně podělala, když jsem A. odtáhla. Příště už na to nejspíš nebudu mít sílu, takže v Písku a okolí si raději po ránu dávejte pozor, nebo vás přejede modrý auto s betonem a Áďou za volantem.

***

Jak je důležité nechat lidi dokončit větu.
Áďa: "Ty jsi tak cool-"
Já: "No, díky..."
Áďa: "Taaak kuuulaťoučká!"
Já: "No díky, teda."

***

Ádin smysl pro adrenalinová dobrodružství, zdá se, nemá hranic. Šly jsem na skok za roh na hřiště. Cestou potkáme maminku se dvěma chlapečky a A. se začne kamarádit.
A.: "Ahoj, poď taky tady se mnou, ano?"
Chlapeček: "Tak jo." Dohoní A.. "Já sem měl dneska kuže k obědu!"
Áďa ho obejme a jak se tak k sobě tisknou, prohlásí: "A já jsem dneska měla VŠI!"

Takže zdrhááámeee...