Střípky a odštěpky

Jak vyráběli hřejivou mast

A tohle je jublijení stý díl! Yay.

Párkrát do roka přijde speciální chvíle, na kterou se hrozně těším, protože všechno bude zapatlaný a budu to muset uklízet: výroba konopný masti.

Až na to, že se s tím nadělá hrozně bordelu, to ale bývá do pohody, celkem, žádnej stres, už víme, co dělat a tak.

Tentokrát chtěl Tulla udělat i trochu hřejivý masti, to jest s chilli.

Chilli tam ovšem nemůžete jen tak nasypat a zamíchat. Musí se... no, nějak jako vylouhovat, já jsem prd odborník, ale Tulla ví, co dělá. Tulla jo.

Takže výchozí situace byla taková, že jsme měli asi desetilitrovej hrnec s bílou vazelínou, ve který už bylo opakovaným vařením pěkně vylouhovaný konopí, vlastně hotová mast, jenom scedit. A pořád jsme to odkládali „na zítra", asi měsíc nebo tak, naštěstí se to hned tak nezkazí.

A pak jsme měli malej hrnec s vazelínou, ve který se louhovalo tolik chilli, že by to i zkušenýmu chilližroutovi, jakým Tulla je, odpálilo hlavu. Esence pálivosti, živej oheň.

Přišel den D.

Já kempím normálně u noťasu v kuchyni, Tulla u PC v obýváku. A odtud na mě ze svýho velitelskýho stanoviště zavolal, ať dám hrnec na plotýnku a nechám pod tím malej plamen.
Čapnul jsem hrnec s chilli zlem, zapnul malej plamen, posadil hrnec na plotýnku a odebral jsem se v klídku na kafe a cigáro do předsíně.

Modří už vědí.

Pro ostatní: zhruba po čtvrt hodině kolem mě proklusalo cosi krchlajícího a červenýho, zoufale se to nadechlo čistýho vzduchu, znovu to zmizelo uvnitř a když to vyběhlo podruhý, už jsem začal kašlat a dusit se taky.

To něco byl Tulla a nesl hrnec, z kterýho se hromsky čadilo.

Zatímco jsme oba nepřestávali kuckat, kašlat, krchlat, dusit se a skoro blejt, jsme tak na střídačku vždycky vběhli do kuchyně, otevřít okno a honem pryč, otevřít druhý okno a honem pryč...

Abyste si to představili... už když se vaří chilli, jen špetka k sojovýmu masu, tak to dráždí ke kašli.

Tohle trhalo plíce.
Myslím, že kdyby v tom byl člověk nucenej zůstat, tak vybleje žaludek a vykašle plíce.

Asi nejzajímavější na tom je, že pořád žiju.

Teď nemyslím, že jsem měl umřít z toho čmoudu, ale být na Tullově místě, tak mě asi zaškrtím.

No nic, jen taková malá zpráva z bojiště, teď pro změnu peču perník, tak doufám, že se zase nezaseknu v předsíni.

A určitě mě teď každej chcete za pomocníka s čímkoli, že jo?!