Střípky a odštěpky

Balada o chcíplé kryse

Ráno co ráno viví obluda vstává a vodí potomka do školky přes půl města. Jo, pěšky. Protože Vivík s řidičákem by znamenal živoucí inferno.... A i takhle zažíváme mnohá dobrodružství. Jako třeba tohle:

Poslyšte baladu o chcíplé kryse:
Áďa si to drandí z kopce do školky, protože ŠKOLKA, je fuk, že ještě nebylo ani čtvrt na osm! Já se vleču za ní, taky celá veselá. Když najednou zastaví. Zaujatě.
Fajn, co to bude teď? Naposledy takhle hloubala před pěti minutami nad hovnem v parku, prej kdo tam dělal šišku.
Pomalu ji doženu.
"Mááámi! Hele, to je krááásná krysa! Já jí vezmu do školky."
Mezi popelnicemi leží cosi šedo-zeleného, mokrého a takřka beztvarého.
"Ummm... ne?"
"Ale já chci vzít krysu do školky."
Nepochybuju, že by tam z toho všichni byli nadšeni.
"Áďo, vždyť vypadá jako socha svobody sto padesát let po jaderný válce, ty jo. Kašli na krysu a jeď."
Kupodivu poslechne, v hlavě jí to šrotuje.
"Ta krysa byla ošklivá?" ptá se za chvíli. Když je něco ošklivý, tak si to A. bere osobně a je z toho nešťastná.
"No... nebyla moc ve formě."
"Asi byla uvanená, viď."
"Jo, asi."
"A tak se vyspinká a vyčistí si zoubky, viď, a zejtra jí vezmeme do školky."

Ještě že je zítra sobota.

(BTW, vím, že to byl pravděpodobně potkan, ale ve stavu, v jakým se to nacházelo, to mohla bejt klidně ondatra na tajný misi nebo tak něco...)