Střípky a odštěpky

TAJEMSTVÍ KOLÁČOVÉHO PONNY-EXPRESU

A PROČ SI TEĎ MUSÍM NAJÍT KÁMOŠE Z INDIE
(NEBO ZE SMĚNÁRNY)

(Varování - hluboce interní záležitost, myslím, že mimo možnost pochopení většinou...)

Tuhle jsem si tak vezla zadek s tullatátou za volantem. Když se před námi najednou objevilo auto s celkem všední píseckou poznávačkou: PIE 12-34 (čísla si nepamatuju). Samozřejmě jsem musela zařvat: "Sledujte ten koláč!"
A samozřejmě, že ze strany tullatáty nechápačka. Ono ani já sama nechápu, proč se mi to musí stávat, že se kusy šílenství z mý palice proderou na svobodu v nejmíň vhodnejch chvílích.
Tady mi to ale krásně navázalo na uvažování o dopise, Koláčšťanech (Piešťanech) a na koláčovýho poníka od vranii.

Českou Poštu fakt nechci stavět na PIEdestal. Koláč si nezaslouží! To už je ten tvůj opelichanej sovák Earl spolehlivější, V. z P.. Obzvlášť, pokud jde o zahraničí. Občas mi zašantročí dopis z nebo do UK, občas jen na Moravu, ale snažím se to brát sportovně. Jakože mám chuť sportovně popadnout do jedný ruky Kladivo, do druhý Pohrabáč a dojít si ty zatracený zásilky vyzvednout.

Chvilka tichý PIEty za všechna ztracená slova...

A tak jsem naklusala na poštu, hlavu pořád tak plnou koláčů a poníků, až úryvky odlétaly do všech stran.

"Obyčejně?" žvejkla na mě otráveně paní za přepážkou.
"Ne," odsekla jsem. "Koláčovým ponny-expresem!"
Ještě než jsem to vypustila (chtěla jsem napsat vyhubila, jakože ne z pusy, ale z huby, jenže... ta čeština je prostě kouzelná, že :)), bylo mi jasný, že sakra, další trapas, tlama rychlejší mozku, ach jo, vivíku vivíku...
Ale vzápětí bylo všechno jinak.
Místo co-mi-to-sem-leze-za-pacoše pohledu, kterej jsem čekala, se paní pousmála a kývla. Žvejkačku buď spokla, nebo nějak záhadně dematerializovala, celá se narovnala, sundala melírem "voživenou" paruku a odhalila důstojně zastřižené šediny.
Stiskla tlačítko pod pultem. Nenaběhli zřízenci se svěrací kazajkou, kupodivu. Místo toho se za zády paní odsunula stěna a odhalila tak vchod do... stájí?
Zatímco jsem zírala s otevřenou hubou a zvládla jsem jen tázavě ukázat prstem na tu změnu scény, paní mi, naprosto klidně, položila otázku, jíž mě dorazila: "Máte, doufám, ruPIE?"
Jen jsem naprázdno otevřela a zavřela pusu.
To... frkání a pořehtávání, a místo pachu hnoje vůně jablečnejch koláčů.
"Uh... to... to je... co to..." vykoktala jsem. "To jako... vážně?"
"Ano. Za službu koláčového ponny-expresu se dá platit pouze a výhradně ruPIEmi."
"Já nemám... jen jsem si dělala-" konec věty jsem radši spolkla. Paní se netvářila, jako by byla ochotná brát celou tu zatracenou koláčovej-ponny-expres věc jako srandu. Netrpělivě si povzdechla.
"Ukažte ten dopis," pobídla mě. "Hmmm. Slovensko. Tak víte co? Pro tentokrát udělám výjimku a přepočtu vám to na koruny. I když je to proti předpisům, neměla bych to dělat a víckrát to taky neudělám."
"Uhm... díky?"
"V pořádku. Ale příště si pamatujte - jedině ruPIE."

A takhle tedy, milá sestřičko V., funguje koláčovej ponny-expres. Doufám, že jsem uspokojila tvoji zvědavost.

Teď jen, abych neplašila koláčový poníky, musím splašit rupie.
Neznáte někdo nějaký Indy?