Delirium

[1]

[Keenan Thorsenová]

Zatímco jsem zírala do zrcadla na svůj vlastní odraz, nebyla jsem si jistá, co přesně mě děsí víc. Další pupínek na bradě, který jsem musela zakrýt extra vrstvou korektoru, to, že moje kůže byla zase o kousek bledější než včera nebo to, že se mi do očí tlačily slzy, které mohly zničit veškerou práci s make-upem, kterou jsem na svém obličeji za poslední půl hodinu odvedla?

Byla to podělaná sázka do loterie.

Rychle jsem sáhla pro papírový ubrousek a opatrně setřela z očí slzy, které tam neměly co dělat, a zašklebila se na sebe.

Ta tragédie mého života tkvěla v tom, že moje nálady se měnily od poníkového vesmíru až po podělanou přírodní katastrofu v rámci minut. Někdy dokonce i vteřin. Byla jsem nepředvídatelná jako počasí a nenáviděla se za to.

Vzpomínky na minulost, která zahrnovala ztrátu obou rodičů, ve mně nedokázaly rozechvět jedinou strunu emocí. Oproti tomu mě čas od času dohnala k slzám náhodná písnička v rádiu. Jako třeba včera, kdy jsem se naprosto sesypala u 11 Minutes při cestě z pravidelného večerního běhu na stadionu.

A to jsem ani kurva nebyla fanoušek.

Strejda Klayton to připisoval post traumatickému stresu. Nebo tak něco. Ne, že bych ho reálně poslouchala, když se snažil dělat rozbor mé hlavy, které jsem nerozuměla ani já sama. Můj nejdražší bratr zase s oblibou říkal, že jsem jebnutá.

Sázela jsem spíš na jeho verzi.

Trhla jsem sebou, když se koupelnou ozvalo hlasité bušení na dveře a hned nato Jaredův hlas: „Keenan, hejbni kurva kostrou! Nechci hned první den přijít pozdě!"

Já chtěla. Bože, chtěla jsem to tak moc, že bych vyhrabala veškeré své úspory a zaplatila nějaké černovlásce, aby to dneska vzala za mě. Určitě by si nikdo nevšimnul, no ne?

Další bušení mě vytrhlo z mého snění.

Nakrčila jsem nos a houkla ke dveřím: „Už jdu, sakra!"

„Bylo na čase!" zavrčel můj bratr.

K mým uším dolehly jeho těžké vzdalující se kroky, zatímco já znovu zkontrolovala svůj zevnějšek. Make-up byl decentní, ale zakrýval všechny nedostatky včetně kruhů pod světle modrýma očima, havraní vlasy s namodralým odleskem byly vyčesané do vysokého ohonu a na sobě jsem měla krátké volné triko s nápisem ‚STRANGER THINGS' (ano, byla jsem fanoušek), tmavě modré skinny džíny a černé Conversky.

Uměla jsem se vytasit s lepšími verzemi svého já, ale vážně jsem necítila potřebu kohokoliv na Whitmorské střední oslňovat.

Koneckonců čekal mě tam jeden jediný rok školy, než se vydám na vysokou.