Delirium

[56]

[Madden Valenti]

Takže jsem ji měl na svým klíně.

A tak úplně jsem kurva netušil, co si s tím počít.

Teda snad kromě toho, že jsem měl chuť utrhnout Reidovi hlavu.

Nicméně to tak nějak muselo počkat, protože to vypadalo, že Keenan rezignovala. Definitivně si to neužívala, ale minimálně se uvolnila dost na to, aby se na mě položila a neprotestovala.

Což tak trochu vyústilo v to, že když Reid říznul jednu zatáčku tolik, že se Keenan málem uhodila hlavou o dveře, pevně jsem ji chytil v pase a potom s klením sáhnul po bezpečnostním pásu. Připadal jsem si jako naprostej kretén, když jsem ho natáhnul přes její hruď a potom ho zacvaknul. Obzvlášť proto, že to ten mrňavej bastard udělal schválně.

Do hajzlu.

Ovšem tak či onak nás ten bezpečnostní pás dostal ještě blíž k sobě. A díky tomu bylo tak nějak nemožný nevnímat její přítomnost. Její vůni. Každý jedno bouchnutí jejího srdce.

„Dejcháš?" zeptal se mě potichu Reid a já sebou trhnul. Můj pohled sjel k jeho tváři. Teda konkrétně k tomu náznaku úsměvu, kterej teď kroutil koutek jeho rtů. A přísahám dojebanýmu Ďáblovi, že v ten moment jsem chtěl udělat daleko víc než jen urvat mu hlavu.

Jenže to tak úplně nešlo.

Protože ta malá bestie na mým klíně ho tím epickým výlevem před chvílí dokázala vytrhnout z toho podivnýho stavu, v němž se utápěl. A teď se skoro usmíval.

A já tak nejspíš vůbec poprvé v životě dokázal porozumět Keenan.

Protože jsem ho nenáviděl... ale stejně tak bych ho nenechal umřít samotnýho.

A tak jsem se radši podíval z okýnka ven do tý tmy kolem, zatímco z mejch rtů vyklouzlo: „Naser si, jo? Děkuju pěkně."

Reid neodpověděl.

Ovšem Keenan se po mně sotva patrně ohlídla. Vypadalo to, že je jí ještě o kousek víc nepříjemně než před chvílí, do hajzlu. Což ve mně vzbudilo nutkavou touhu chytit její hrdlo a stisknout, jen abych jí ukázal, že se mezi náma vůbec nic nezměnilo.

Ovšem.

Namísto toho jsem na ni jen tiše zavrčel: „Můžeš si taky sednout dozadu."

Považoval jsem to téměř za gesto dobrý vůle, protože by to zkrátilo utrpení nás obou. Takže jo, dost mě překvapilo, když si jen odfrkla. „Ty si můžeš sednout dozadu."

Chovala se jako malý umanutý děcko? Definitivně.

Vzrostla díky tomu moje touha ji přidusit? Ježíši kurva kriste, na to snad ani nemusím odpovídat.

Mrňavá čubka.

Reid se vedle nás zasmál. „Madden nikdy nejezdí vzadu."

„Pak si zřejmě bude muset ujasnit svoje priority," odtušila ona s dokonalým klidem, přestože se její hlas sotva patrně třásl.

Jen jsem nad tím vším dopáleně vycenil zuby, zatímco jsem se ohlídnul na Reida. „Nebo taky můžeš zastavit a vysadit ji. Jsem si jistej, že cestu domů najde."

Byli jsme kurva uprostřed ničeho. I kdyby věděla, kudy domů, trvalo by jí nejspíš hodiny, než by se dostala zpátky do Creektownu. A nebudu kurva popírat, že ta představa byla lákavá.

„Mohl by sis nasrat?" vyštěkla na mě ta potvora a znova se nepatrně otočila, aby na mě mohla přimhouřit oči. „Děkuju pěkně."

Upřel jsem jeden naléhavej pohled na Reida. „Změna plánu. Jen prostě někde zastav. Slibuju, že ji pohřbím dost hluboko na to, aby ji nevyčenichali policejní psi." Téměř okamžitě jsem se nad svojí poznámkou zarazil. A to vůbec ne kvůli Keenan, ale kvůli Reidovi, protože jsem kurva nechtěl upoutávat jeho pozornost zpátky k tomu, co se odehrálo před pár hodinama.