Delirium

[31]

[Keenan Thorsenová]

Pořád jsem ležela na té zatracené motorce a nedokázala se pohnout. Každý jeden sval v těle jsem měla namožený a rozbolavělý a má pokožka byla pokrytá tenkou vrstvou potu, jako bych právě doběhla maraton. A můj klín. Ten doslova hořel po všem tom potěšení, které v něm Reid rozpoutal jako své malé soukromé peklo.

Co mi to do hajzlu udělal?

Nepatrně jsem nad tou myšlenkou nakrčila nos a pracně pod sebe dostala ruce, abych se aspoň trochu nadzvedla. S tím můj pohled dopadnul na Reida, který strčil zbytky mých kalhotek i mé tílko do batohu. A ten si pro změnu hodil přes rameno a zamířil s ním ode mě pryč. Kamsi do údolí před námi.

Ani v nejmenším jsem nepochybovala o tom, že očekával, že ho velice brzy budu následovat. Nesvědčil totiž o tom jen jeho zatvrzelý výraz, ale každá jedna maličkost na něm. To, jak se vytáhnul v ramenou, jak odhodlaně kráčel vpřed. Jako by si uvědomoval, že vlastní celej tenhle podělanej svět.

A zejména potom... mě.

Zatlačila jsem dlaněmi proti sedadlu a definitivně se vytáhla do sedu, abych si mohla natáhnout kalhoty zpátky přes zadek. Bylo to nutné, abych z té zatracené motorky vůbec mohla slézt.

„Do hajzlu," vydechla jsem hlasem, který byl momentálně ochraptělý ze všech těch stenů a křiku, který v poslední půl hodině unikal z mých úst. Se zipem ani knoflíkem jsem se nenamáhala. Byla jsem si zatraceně jistá, že to by totiž byla naprosto zbytečná práce.

Přehodila jsem nohu přes sedadlo a zlehka zavrávorala. Připadala jsem si jako čerstvě narozené hříbě, které se poprvé postavilo všechny čtyři. Byla jsem nejistá, slabá a popravdě tak trochu dezorientovaná.

Olízla jsem si rozkousnutý ret a ten pohyb na mém jazyku zanechal kovovou pachuť krve. Mé vlastní krve.

Do prdele, všechny ty věci, který mi udělal.

Přimhouřila jsem oči na jeho rozložitá záda, zatímco on se ode mě pořád vzdaloval. A až teď jsem si uvědomila, že ze sebe za celou tu zatracenou dobu ani nesundal svou koženou bundu. Proč mi to v tenhle moment připadalo tak pobuřující? Protože tohle byla rozhodně ta méně zajímavá část, pokud šlo o všechny ty skandální věci, které se staly.

Vážně jsem řekla, že je můj chlap, že jo?

Téměř jsem nad tím rozčíleně zasténala. Téměř.

Ovšem pak jsem znovu sjela pohledem celou jeho figuru. Od podholených vlasů stažených do culíku v týle, přes silný krk, na němž měl dnes zavěšené psí známky, přes jeho ramena zahalená v kožené bundě, která rozhodně nemohla zakrýt ten fakt, že jeho tělo bylo samý sval, a upnuté černé džíny s dírami na kolenou až po motorkářské boty.