Delirium

[50 pt.2]

Bylo to určitě o víc než půl hodiny později, když jsem stála v Bennettovic kuchyni a začala jsem vybalovat z tašky všechny ty dobroty, které jsem pro Deacona nakoupila. „Takže tohle by mělo bejt dobrý na tvoje zuby, chápeš? Paní ve zverimexu říkala, že je to v podstatě základ mezi dobrotama pro psy. Nemělo by ti potom tolik táhnout z tlamy..." Deacon vedle mě zamručel a já na něj shlédla s povytaženým obočím. „Je mi líto, chlapíku, ale tvůj ranní dech by s určitostí porazil i vola, takže tohle je... tak trochu nutnost," oznámila jsem mu a rovnou balíček rozdělala.

A v ten moment se za mnou ozval smích.

Tak trochu nervózně jsem se ohlédla a zastihla tak Reida akorát ve chvíli, kdy si vyskočil na kuchyňský ostrůvek. A přestože ten smích definitivně patřil jemu, momentálně se na jeho tváři nenacházel ani úsměv.

A já se rozhodla ho ignorovat. Sáhla jsem pro tu tyčinku a konečně ji podala Deaconovi, který vedle mě poslušně seděl a čekal. Chramstnul po ní a já ho zlehka poplácala po mohutné hlavě. „Tohle ti chutná, hm?"

Vypadalo to tak. Protože ve skutečnosti třikrát kousnul a ta tyčinka prostě... zmizela.

A Deacon se zase vzorně posadil na zadek a vzhlédnul ke mně s velkým očekáváním, jaké dokáže mít jen pes.

Nejistě jsem našpulila rty. „Oukej, no. Příště asi poprosím o něco, co bude vhodný pro větší psy. Možná pro koně."

Reid za mými zády znovu uchechtnul. „To není špatným výběrem. Takhle do sebe natlačí prakticky všechno, co dostane. Nejspíš je to tím, že nikdy nedostával pořádně najíst."

„Aha," opáčila jsem, aniž bych se na něj podívala, a pak jsem k Deaconovi přidřepla. „Tak to naprosto chápu, nicméně můžu ti slíbit, že ode mě budeš mít vždycky neomezenej přísun dobrot, oukej?" Deacon nejspíš souhlasil, protože okamžitě začal vrtět ocasem jako šílený a nacpal mi svou hlavu do krku, který mi začal olizovat. A zatraceně to lechtalo. Jen jsem se zachechtala a trochu ho od sebe odstrčila. „Tak fajn, ty přítulo. Tak co takhle ještě jednu dobrotu a pak nějakou hračku, hm?"

Jen jsem sledovala, jak si zase vzorně sednul na zadek a čekal s napjatým výrazem. A já se nad tím usmála. „Nečekala bych, že bude takhle vzornej," opáčila jsem a sáhla pro další dobrotu, kterou jsem Deaconovi hodila. A on ji zase na několik kousnutí zlikvidoval.

„To ho naučil Madden," přišlo v odpověď.

A já překvapeně vzhlédla. Reid vypadal smrtelně vážně a já netušila, co si z toho vzít. Že na tom psovi Maddenovi záleželo, bylo víc než jasné od samého začátku, ale že ho začne i cvičit? No dobře, s ohledem na plemeno, to určitě bylo rozumné, ale stejně jsem to nečekala.

Nicméně nejspíš tady pořád bylo dost věcí, které jsem o těch dvou nevěděla.

A tak jsem semkla rty do jedné linky a vytáhla z tašky plyšového medvěda. „Tohle je speciální dárek. Připomněl mi tebe," oznámila jsem Deaconovi, než jsem mu ho dala.

On si ho ode mě okamžitě vzal a pak ho upustil na zem, aby ho mohl začít důkladně očichávat, což na mé tváři vyvolalo jeden spokojený úsměv.

„Co tady děláš, Keenan?" přišlo z ničeho nic zpoza mých zad.

A ta jednoduchá otázka způsobila, že jsem téměř zamrzla na místě. Dlouze jsem se nadechla, abych nabrala síly, a potom se k Reidovi otočila čelem. „Madden mě sem pozval, vzpomínáš?"

On jen naklonil hlavu na stranu, zatímco si mě důkladně přeměřil svým pátravým pohledem. „Samozřejmě, že jo. Ale to definitivně neodpovídá na moji otázku." S těmi slovy seskočil dolů a zamířil kamsi napříč kuchyní.