Delirium

[3]

[Keenan Thorsenová]

Ten největší problém na pomáhání s prodejem drog byl v jejich přechovávání. Michael své lidi posílal na stále stejné místo. Jedni něco přivezli, jiní něco odvezli. Pokud jsem inkasovala peníze, uložila jsem je na účet a přeposlala je jeho bratrovi. A jasně, všechno šlo jako po másle. Ale občas se stalo, že u mě dost opovážlivé množství trávy - nebo i něčeho tvrdšího - zůstalo týden. I dýl. A já musela vyřešit, kam to schovat, aby to nevyhmátl nejen můj strejda, u kterého bych si tím udělala pořádný průser, ale ani můj všetečný bratr.

Což znamenalo, že jsem si kvůli tomu už před nějakou dobou pořídila krásný designový kobereček před postel, pod kterým jsem schovávala vyjímatelné prkno z podlahy.

Čekala jsem až do půl dvanácté. Tak jako vždycky. Vzala jsem si na sebe černé sportovní kraťasy, tílko a běžecké boty, protože předání vždycky probíhalo na parkovišti u stadionu. A mělo se to tak, že strejda o mých výjezdech reálně věděl, protože v době, kdy jsem měla opravdu velké potíže s úzkostmi, jsem se vyhýbala lidem a chodívala jsem běhat pozdě v noci. Navštěvovat místní stadion byl jeho nápad. Měl pocit, že jsem tam ve větším bezpečí. Taky mi pořídil pepřový sprej a taser a naučil mě s nimi zacházet, což mu navozovalo nějaký falešný pocit klidu. Prý pak mohl lépe spát.

Já si byla zatraceně jistá, že kdyby tušil, v co se mé běžecké výjezdy změnily, nespal by už nikdy.

Nicméně.

Jeho výbavu jsem si s sebou na tyhle obchody vzala jen párkrát. Ukázalo se totiž, že taser je pro mé potřeby dost veliký a pepřák zase moc zrádný. (Vážně. Při testování na vlastní pěst jsem si omylem nastříkala sprej do obličeje a od té doby jsem ho odmítala vzít do ruky.) Takže jsem si už před nějakou dobou pořídila vystřelovací nůž, který se mi zdál jako mnohem lepší forma sebeobrany při kontaktu s grázly, které mi sem Michael posílal. A přesně tenhle nůž byl teď bezpečně zastrčený v mé botě, zatímco jsem se s batohem na zádech plížila domem.

Nebyl by sice bůhvíjaký problém, kdyby mě cestou strejda nebo Jared vyhmátli, ale vždycky jsem byla radši, když jsem nemusela nic vysvětlovat.

Po chvíli už jsem zapadla do auta, pustila si na rádiu spit! od Alexandros, která mě vždycky dokázala nakopnout, a vystřelila jsem vpřed. Kdesi v hrudi jsem při každém takovém výjezdu cítila strach a naprostou bezmoc, že nedokážu svoji situaci změnit. A věděla jsem zatraceně dobře, že to všechno, co jsem momentálně odsouvala stranou, mě dožene, až se vrátím domů. Nebo možná už cestou v autě. Protože takhle moje hlava jednoduše fungovala. Nedokázala mi odpustit naprosto nic.

Ale momentálně jsem si potřebovala dodat odvahy, takže jsem zpívala z plných plic a bubnovala prsty o volant do rytmu hudby. Protože jsem věděla, že tohle bude fungovat. Čerpala jsem svoji sílu z hudby, protože máloco jiného v mém životě skutečně pomáhalo.