Delirium

[57]

[Keenan Thorsenová]

Pořád jsem nevěděla, co přesně tady dělám. Nevěděla.

Dnešní večer rozhodně posouval hranice našeho společného šílenství.

Mého. Reidova. Maddenova.

A i když jsem je oba doopravdy svým způsobem nenáviděla, nemohla jsem odejít. Prostě nemohla.

Toužila jsem totiž po každé jedovaté kapce toho šílenství. Chtěla jsem ho nechat kolovat svými žilami. Ztratit sama sebe. Ztratit všechno, čím jsem byla. Jako by ten vypínač k mojí příčetnosti už před nějakou dobou prostě přepnul do polohy ‚vypnuto'. Jako bych se rozhodla na pár hodin opustit svůj život, jen abych unikla tomu tlaku ve své hlavě.

Na ničem tam nezáleželo. Důležité bylo jen teď a tady.

A to, že jsem teď a tady dala vyžrat Maddenovi jeho zbabělost a pak nahá skočila ze skály do jezírka pod ní rozhodně pomáhalo. Možná jsem ztratila svůj rozum. Možná...

Ale to, že jsem se teď nacházela až po ramena ponořená do studené vody, jen kousek od tepla, které sálalo z Reida, mi definitivně připadalo v pořádku. Jeho chování dneska nedávalo smysl. Věděla jsem, že kdybych jen dovolila promluvit svému rozumu, cítila bych se minimálně trochu ublížená. Jenže to jsem odmítala udělat. ‚Nemůžu ti říct víc než to, že je dojebanej tak jako ještě nikdy ve svým životě, protože dneska nejspíš přišel o část svýho já. A bude potřebovat jakoukoliv pomoc, aby se dal nějak dohromady.'

Trpěl. A já trpěla taky.

A v tenhle moment mi ani kurva trochu nezáleželo na nějakých proč.

Potřebovala jsem ventil. Potřebovala jsem všechnu tu temnotu vypustit ven.

A tak jsem se ani trochu nenamáhala cokoliv zastírat, když se mě zeptal, jestli jsem na Maddenovi vyzvídala, co se dnes stalo. Nebo když se mě zeptal, jestli jsem tu zůstala kvůli němu.

Ta otázka zvlnila mé rty do úsměvu. „Ne, Reide," odtušila jsem a zlehka zavrtěla hlavou, „zůstala jsem tady kvůli sobě. Protože já to tak chci."

A on mi rozuměl, aniž bych musela cokoliv vysvětlovat.

Protože koutek jeho rtů taky povyjel vzhůru, zatímco ochraptěle utrousil: „Mnohem lepší." Voda zašplíchala, když zvednul ruku a zlehka jako pírko ji položil na mou tvář. Vyšla jsem jeho dotyku vstříc. Protože hřál. Protože mě k sobě vždycky přitahoval jako slunce.

Byl tak ztracený. Zlomený. A přesto dokázal být vším, co jsem potřebovala.

Rozechvíval mé srdce i tímhle zatraceným nevinným dotykem a moje srdce se pro něj svíralo víc než kdy dřív.

Nicméně v tuhle chvíli se najednou nacházel tak blízko, že jsem neměla čas se tím zabývat. Už dávno jsem vystřízlivěla ze všeho toho alkoholu, co jsem vypila v klubu, ale v tenhle moment jsem si znovu připadala opilá. Dokonale opilá jeho přítomností. Tónem jeho hlubokého podmanivého hlasu. Každým jeho nepatrným dotykem.

Ta zvláštně temná písnička, kterou pustil, mi pořád rezonovala v uších, zatímco se nade mnou zlehka sklonil. A já instinktivně zaklonila hlavu a zadržela dech. Bože, chtěla jsem, aby mě políbil. Chtěla jsem sakra, aby mě líbal, dokud se svět kolem nás nerozpadne na kusy.

Jeho rty se nacházely pouhé milimetry od mých, zatímco mě jeho horký dech lechtal na tváři. Byla to past. Věděla jsem, že mě provokuje. Že tím chce přizvat do hry tu divokou Keenan, která na něj v autě křičela jako smyslů zbavená.