Delirium

[46 pt.2]

Z mých rtů vylétnul smích. Definitivně hysterický smích. „Nechápu? Tak mi to kurva vysvětli. Řekni mi, jakej je tvůj náhled na celou tuhle dojebanou situaci, Reide! Pomoz mi to kurva chápat!"

Reid naklonil hlavu do strany a pohlédnul na mě, jako bych tady byla já ten, kdo ze sebe dělá naprostého idiota. „Chceš uvést do situace? Tak fajn, kurva. Představ si, že jsem svoji mámu našel v sedmi letech ležet mrtvou ve vaně plný její vlastní krve. Představ si kurva, že když jsem ji oplakával, můj otec předstíral, jako bych neexistoval. Neměl jsem nikoho. Nikoho, do hajzlu. Vyrůstal jsem v luxusní vile s naleštěným nábytkem, zatímco se ze mě den po dni stával duch. Doma mě nikdo neviděl a ve škole mě šikanovali. A všechno se to zhoršilo, když si ten bastard Grayson umínil, že jednou převezmu jeho impérium a vychová mě k obrazu svýmu." Definitivně se do něj dal vztek. A já byla dokonale vyvedená z míry, když udělal dva kroky ke mně a vztyčil se nade mnou do plné výšky. „Umíš si to vůbec představit, Keenan? Tak umíš? Protože já se tak od deseti let bál chodit domů, protože mě za každej přešlap trestal. Psychicky. Fyzicky. Jakkoliv, jen abych se pod jeho rukama ohnul přesně tak, jak potřeboval. On a jeho lidi mě mlátí už tak dlouho, že bych ani nedokázal spočítat to množství modřin, který mý tělo za ty léta hyzdilo. A on nepřestává. Nezastaví se před ničím, protože ten sráč prostě a jednoduše nemá duši. Jinak by ze mě nejspíš nemohl můj vlastní vzdor pár dní zpátky vytloukat boxerem před očima svejch vlastní lidí, nebo ne?" V tenhle moment vypadal naprosto mimo sebe. A všechen ten jeho vztek se mísil s takovou dávkou bolesti, že mě to téměř srazilo na kolena, když dodal: „Byl jsem otřesenej až do morku kostí, protože uvnitř mě pořád nejspíš přežívala naděje toho malýho naivního kluka, kterej nechtěl nic jinýho než, aby ho jeho táta miloval... jenže namísto toho jsem před ním ležel jako krvácející hromádka masa a ptal se sám sebe, jestli přežiju."

Jen jsem na něj zírala.

Neschopná slova.

Otřesená. Vyděšená a zoufalá.

Zatímco se do mých očí hrnuly slzy.

Jenže Reid na to nebral ohled. Tentokrát ne.

Jen se na mě zašklebil, než pokračoval: „A teď si kurva představ, že do týhle noční můry, který jsem říkal život, v mejch čtrnácti vpadnul Madden. O rok starší kluk, kterej u sebe nosil hned několik nožů a naháněl mi hrůzu už jen svým pohledem. Někdy jen seděl a hodiny zíral do prázdna a jindy bezcílně bloumal po baráku, zatímco svejma pátravejma očima zkoumal každý jeho zákoutí... a dost možná i cestu ven. Netrvalo dlouho, než mi došlo, že je taky duch... a že se z tohohle světa nejspíš vytratil ještě o kus víc než já. Tak či onak jsem byl osamělej. Zoufalej. Tak zoufalej, že jsem se s ním pokoušel navázat kontakt, kdykoliv to šlo, zatímco on mě odháněl. Někdy stačilo zastrašování... jindy mi doopravdy ublížil. Ale já se vždycky vrátil, protože v ten moment byl to jediný, co jsem měl."

Každé jeho slovo se do mě zařezávalo jako střep a já si uvědomila, že jsem před ním zacouvala až ve chvíli, kdy jsem narazila zadkem do linky. Zapřela jsem se dlaněmi vedle svých boků, a přestože mě bolelo poslouchat, zvedla jsem k Reidovi svůj pohled a čekala.

Zatímco on zahýbal zatnutou čelistí, jako by potřeboval uvolnit napětí. „Všechno se mezi náma změnilo zhruba půl roku po jeho příchodu sem. Už tenkrát jsem trpěl insomnií. Už tenkrát jsem nemohl spát a věděl jsem, že se s ním po nocích něco děje. Několikrát předtím jsem ho slyšel řvát tak nervy drásajícím způsobem, že jsem si myslel, že si ho vzal do parády můj fotřík. Ale ověřil jsem si to a ujistil se, že jsou to jen noční můry. Nicméně tuhle noc jsem se odvážil udělat něco víc. Došel jsem k němu a zatřásl s ním tak prudce, že jsem ho vyděsil. Co přesně to znamenalo u Maddena? Že na mě vytáhnul jeden ze svejch nožů a téměř mě podříznul." Reid se odmlčel a ukázal na tetování vlka na svém krku. „Tímhle jsem tu jizvu potom překryl, aby spolužáci neměli blbý kecy... I když popravdě to je jen část historky, protože ten vlk pro mě měl určitej význam. Do tý doby jsem se vždycky cejtil sám a v tomhle bodě mi nejspíš došlo, že dokud z toho neudělám svoji přednost, nikam se v životě neposunu. Takže jsem se rozhodnul stát se tím vlkem samotářem, kterej nikdy nenajde svoji smečku."